Objevte potenciál rozhněvané ženy!

Právě ženskou tváří vzteku se ve své knize Rozhněvaná žena zabývá německá psycholožka a terapeutka Almut Schmale-Riedel. V úvodu se ještě věnuje všeobecnému vymezení pojmů, seznamuje čtenáře s různými příčinami a projevy agrese nejen z pohledu psychologie, ale i z hlediska neurobiologie. Dále už je ale kniha věnována téměř výhradně ženám a jejich hněvu.

V první obsáhlé kapitole se autorka věnuje poznávání hněvu a jeho různých podob a projevů. Teoretické pasáže jsou prokládány nejen názornými příklady z autorčiny praxe, ale i otázkami k zamyšlení, které pomáhají čtenářkám hledat a identifikovat vzorce a příčiny vlastního hněvu. Často se totiž za ženským hněvem skrývají jiné, neprojevované emoce. Nebo ženy vztek potlačují jako něco nežádoucího. Autorka nás ale v druhé části knihy ubezpečuje, že i vztek může být za jistých okolností kladná emoce a lze ho použít konstruktivně. Pokud dokáže žena svůj hněv poznat, připustit si ho a vnímat i jeho pravé příčiny, dokáže ho pozitivně využít k vlastnímu osobnímu růstu a rozvoji.

Mohlo by vás také zajímat: Nenásilná komunikace a moc , Stůjte si za svým , Sebekoučink pro ženy

V poslední kapitole knihy se na několika málo stranách autorka obrací i na čtenáře – muže. Porovnává rozdílné prožívání vzteku u obou pohlaví a hlavně dává mužským čtenářům možnost podívat se na rozhněvané ženy jiným pohledem a poznat, že vztek může být v partnerském soužití prospěšný, pokud místo k hádkám vede ke konstruktivnímu dialogu.

Almut Schmale-Riedel je pedagožka, psychoterapeutka a psycholožka, koučka EASC a lektorka rodinných konstelací. Dále se věnuje gestalt terapii, terapii traumatu, integrativní psychoterapii a energetické psychoterapii a často vystupuje na mezinárodních psychoterapeutických kongresech.

Ukázka:

Vztek a odpovědnost

Když máme vztek a kritizujeme někoho jiného, dostává od nás co proto – obviňujeme ho, vyčítáme, hodnotíme ho a odsuzujeme.Přitom interpretujeme jeho chování a říkáme mu, co s ním podle nás je. To všechno je „zpráva o tobě“, která probíhá v duchu „ty můžeš za to, že se tak zlobím“. Když jsme rozzlobení třeba na svého partnera, neznamená to, že on může za náš vztek nebo ho dokonce zavinil. Máme právo na vztek, můžeme se vztekat, kdykoliv se nám zachce. Nejde však o to, kdo náš vztek zavinil nebo zapříčinil, ale o otázku: Kdo má teď problém? To my máme problém, když se rozčilujeme nad chováním druhého, my tím trpíme. Protože druhého člověka nemůžeme změnit, měli bychom zvážit, proč máme problém s jeho chováním a proč jsme se rozčilili. Která z našich potřeb nebyla dost zohledněná? Za své potřeby odpovídáme my sami. Musíme se k nim znát a snažit se, aby byly co nejlépe uspokojené. Jak to udělat, jak se o své potřeby co nejlépe postaráme? A co pro jejich uspokojení můžeme žádat nebo si přát od druhých – samozřejmě aniž bychom si něco vynucovali nebo druhé obžalovávali. Když hledáme odpověď na tuto otázku, musíme připustit, že naše potřeby ten druhý neuspokojuje. Dalším nutným krokem je zvážit, zda se můžeme těchto potřeb vzdát nebo je odložit. Pokud se takto rozhodneme, musíme za rozhodnutí také aktivně přijmout odpovědnost, místo abychom druhého zahrnuli výčitkami. Tím se vymaníme z role oběti. Vzdáme se své potřeby, oželíme ji a podíváme se, co jiného je v našem vztahu pro oba kladné. To není pouhé podvolení, nýbrž zodpovědný přístup k sobě samému v rámci vztahu. Neříkám, že je to snadné, ale tak ve vztahu zrajeme. „Každý vztah od nás vyžaduje, abychom svou schopnost lásky rozšiřovali.“ Tady musí převzít slovo naše dospělé já. Když projevíme vztek vůči partnerovi nebo kamarádce, musíme také umět předem vycítit, jak náš vztek přijme. Jen tak můžeme odhadnout a zvážit, jak dáme vztek najevo, abychom druhého úplně neudolali nebo nevyděsili. Dobře víme, jak my sami reagujeme na vztek druhých. Vyděsí nás, znejistí nebo nás vyprovokuje k boji. Každý z nás reaguje jinak. Je velmi důležité projevit vztek tak, aby to druhého zarazilo. Nesmíme však zapomínat, že náš protějšek se potřebuje vzpamatovat, potřebuje čas, aby sdělení vstřebal a překonal první zděšení. Teprve potom se může zamyslet, jak na náš vztek reagovat. Nemůžeme tedy čekat bezprostřední odpověď nebo pochopení, to není možné. Podle míry našeho vzteku a jeho příčin může být náš protějšek velmi deprimovaný a zasažený, ale brzy poté může i on reagovat vztekem. Toto napětí musíme vydržet. Ženy mi často říkají, jak těžké pro ně je, když ten druhý reaguje popuzeně, přejde do útoku nebo se stáhne. Mnozí lidé si velmi přejí, aby se ještě před usnutím „všechno urovnalo“, tedy aby došlo ke smíření. Ale je-li vztek příliš velký, není rychlé řešení možné a obě strany musí vydržet, že se situace může jevit nejen jako odstup, ale případně i jako malý (přechodný) rozchod.

Vztek dává sílu k činu

Na Juliině příběhu je patrné, jak může energie dospělého vzteku napomoct k jasnému a přímému jednání.

Julie po několika letech bez stálého vztahu chodí už rok s novým partnerem. Mark pracuje v poradenství IT. Julie je koučka na volné noze. Má hezký malý byt, kde po práci ráda tráví volný čas. Na společné bydlení s Markem dosud nepomýšlí. Chce ho nejdřív lépe poznat. Někdy se jí Mark jeví moc distancovaný a podivínský. A také málo citově založený. Ale mohou se spolu bavit o všem možném. Mark má dva syny z předchozího vztahu, o nichž málo mluví – Julie je dosud viděla jen jednou. Je jí to divné, ale domnívá se, že Mark ještě potřebuje čas.

Mark s ní někdy jedná hodně svrchu, což se jí nelíbí. Jednou už měla takový vztek, jak s ní mluví, že uprostřed noci odešla od něj z bytu a jela domů. Ani společná dovolená nepřinesla očekávanou blízkost a něhu, jak si slibovala. Ale na druhou stranu s ním zažívá mnoho krásných a zajímavých chvil, takže se rozhodla, že vztah zatím nevzdá.

Mark si v poslední době stěžoval na únavu a pak se najednou zhroutil. Lékaři mu diagnostikovali nádor v podbřišku. Mark musel okamžitě do nemocnice na operaci. Julie je v šoku.

Den před operací jde Marka navštívit. U jeho lůžka sedí neznámá žena, hladí ho po ruce a říká mu, že všechny své schůzky zrušila. „Ona říká to, co chci říct já,“ proletí Julii hlavou. Dá najevo, jak je zmatená, ale Mark ani návštěvnice na to nereagují. Potom vejde do pokoje jeden z Markových synů s matkou, všechny tři ženy se navzájem představí a vymění si telefonní čísla, aby se mohly navzájem informovat.

Julii se zdá situace čím dál děsivější. Požádá všechny, aby ji na chvíli nechali s Markem o samotě, chce si s ním promluvit mezi čtyřma očima. Matka Markových synů se rychle rozloučí, i druhá žena vyjde z pokoje. Julie si sedne k Markovi, pohladí ho po rameni a zeptá se: „Kdo je ta žena, která u tebe byla, když jsem přišla?“ Mark odpoví, že je to italská přítelkyně jeho staršího syna. Její chování vysvětluje tím, že se prostě do všeho plete. Julie však synovu přítelkyni už viděla a řekne, že tahle žena vypadá úplně jinak než ona. Mark se tváří zaraženě.

Julii je to už trapné. Vyjde z pokoje a osloví dotyčnou ženu. „Jsem Markova přítelkyně, kdo jsi ty?“ – „Jsem také jeho přítelkyně, už sedm měsíců. Byla jsem s ním v Mexiku.“ Julii to konečně dojde. Je šokovaná, lapá po dechu, ale pak se rozhodne, že obě společně půjdou za Markem. „Až se zítra probereš z narkózy, nechci tu sedět ve dvou. Musíš teď říct, kterou z nás chceš.“ Mark se dívá do země a mlčí. Po chvíli se Julie rozloučí a popřeje Markovi všechno dobré.

Před nemocnicí se rozpláče. Vykouří tři cigarety rychle za sebou a říká si, jestli to všechno není jen šílený sen. Nakonec zavolá své nejlepší kamarádce. Ví, že teď musí mluvit s někým, na koho se může spolehnout, aby úplně neztratila půdu pod nohama. U kamarádky mluví tři hodiny bez přestávky. Potom je vše jasné a Julie je schopná realitu přijmout. Večer dostane od Marka esemesku: „Díky. Jsi ohromně velkorysá. Myslím to naprosto vážně.“ Julie mu druhý den odepíše: „A ty jsi ta největší, nejodpornější bezcharakterní a podlá svině, jakou jsem kdy potkala. Jsem ráda, že už s tebou nebudu mít nic společného. Teď si najdu chlapa, který si mě zaslouží, a těším se na dobrý sex a respekt, upřímný vztah s přáteli a s rodinou. Ty na mě vůbec nemáš!“

Trvá ještě deset dní, než Juliin obrovský vztek poleví. Potom zavolá Markovi a zeptá se, jak se mu daří. „Mám takové záchvaty nesobeckosti, připomíná mi to, jak jsem jednala se svou psychicky nemocnou matkou,“ vysvětluje Julie. Mark se jí několikrát omluvil a snažil se své chování vysvětlit. Chce teď chodit na psychoterapii. „Někdo prostě potřebuje pořádnou šlupku,“ komentuje Julie. „Doufám, že Marka brzy vypudím ze srdce, půjdu za štěstím a budu se věnovat svým potřebám a touhám. Ráda bych našla milujícího partnera. Ze vztahu s Markem vycházím posílená. Neudělala jsem nic špatně. Nemusím o sobě pochybovat. Příště asi nebudu mít takovou trpělivost. Když něco nebude v pořádku, musím si rychleji přiznat, že to prostě není, jak má. Ale věřit člověk také musí, jinak nikdy žádný vztah nenaváže. Že jsem byla podvedená, prostě patří k realitě, kterou vnímám od chvíle, kdy jsem sepřed třemi lety začala odpoutávat od nemocné matky. V srdci mám dost místa.“

Pozoruhodné na Juliině příběhu je, jak jasně a přiměřeně jednala, když pochopila, že ji Mark podváděl. Našla odvahu se jednoznačně vymezit, aby se ochránila. Pomohla jí přitom energie jejího vzteku. Nenechala se ovlivnit ani soucitem s těžce nemocným Markem. Jednala ve svém zájmu, jasně a přímo, aniž by situaci v nemocnici nemožně vyostřila. Aby mohla zpracovat smutek a vztek nad tím, jak hluboce ji Mark zklamal, vyhledala podporu a útěchu u kamarádky. I když Juliin soucit s Markem ještě nějakou dobu trval, soucit se sebou samou byl silnější. A na výzvu v Markově esemesce, jak je úžasná, reagovala jasně a jednoznačně. Tady byla na místě i silná slova, která v odpovědi zvolila, dala jimi Markovi jasně najevo, jak ji ranil. Je blahodárné vidět, jak Julie porozuměla svému velkému zklamání i v souvislosti se svým předchozím životem, a že vše přijala. Tím udělala další krok ke zdravějším vztahům a větší sebeúctě.

Knihu Rozhněvaná žena můžete zakoupit na našem e-shopu.