Ženy, které milují příliš – v češtině poprvé kompletní vydání!

V knize Ženy, které milují příliš už téměř po čtvrt století hledají pomoc ženy, pro které se vztah k mužům i láska k nim staly utrpením. Kniha nejprve pomáhala ženám ve Spojených státech amerických a poté i čtenářkám na celém světě, byla postupně přeložena do dvaceti pěti jazyků. První kompletní vydání je teď dosažitelné i v češtině.

A jak to tedy podle autorky Robin Norwood vypadá, to příliš? 

• Milujeme příliš, pokud omlouváme jeho mrzuté nebo špatné nálady, nezájem nebo ponižování tím, že to měl v dětství těžké, a snažíme se mu dělat terapeutku.
• Milujeme příliš, když si čteme knihu, která nabízí pomoc, a podtrháváme si pasáže, které by podle našeho názoru mohly pomoci jemu.
• Milujeme příliš, když se nám na něm nelíbí mnoho podstatných vlastností, hodnoty, které vyznává, a často i jak se chová, ale všechno to snášíme a říkáme si, že pokud by se z nás staly dostatečně přitažlivé a milující ženy, určitě by se kvůli nám chtěl změnit.
• Milujeme evidentně příliš, když se náš partnerský vztah stane hrozbou pro naši emoční pohodu a možná i pro tělesné zdraví a bezpečí.

Pokud jste však žena, která miluje příliš, je správné vás varovat: tato kniha se vám nebude číst snadno. Každý z nás má potřebu 

Objevte potenciál rozhněvané ženy

popírat, co je příliš bolestné nebo ohrožující a co nedokáže přijmout. Popření je přirozený způsob ochrany sebe sama. Autorka knihy dodává: „Jednou ze životních ironií je, že my ženy dokážeme reagovat s takovým soucitem a pochopením na utrpení a bolest v životě druhých lidí, a přitom jsme slepé k bolesti (a bolestí zaslepené) ve vlastním životě. Pokud se rozhodnete, že se začnete léčit, změníte se z ženy, která miluje někoho jiného tolik, až sama trpí, v ženu, která miluje sama sebe natolik, že trpět přestane.“

Ukázka:

Robin Norwood je bývalá manželská, rodinná a dětská terapeutka, která se specializovala na léčení spolualkoholismu a závislosti ve vztazích. 

Nechápu, jak to dělá. Kdybych měl zvládnout to, co ona, zbláznil bych se.“

„Představ si, nikdy jsem nezažil, že by si na něco stěžovala.“

„Proč si to nechává líbit?“

„A co na něm vlastně vidí? Mohla by mít někoho mnohem lepšího.“

Takové věci většinou lidé říkají o ženě, která miluje příliš, když sledují její zdánlivě ušlechtilou snahu vytěžit co nejvíce ze situace, jež se zdá beznadějná a nevděčná. Její záhadně oddaný vztah mívá obvykle původ v zážitcích z dětství. Většina z nás vyrostla a dál pokračuje v rolích, které jsme přejali ve vlastní rodině. Pro mnoho žen, které milují příliš, znamenala tato role často také nutnost potlačit vlastní potřeby ve snaze vyjít vstříc potřebám dalších členů rodiny. Možná nás okolnosti přinutily příliš rychle dospět a zatížit svou nezralou osobnost dospělou zodpovědností, protože matka nebo otec na tom byli fyzicky nebo citově tak špatně, že nedokázali plnit běžnou rodičovskou roli. Nebo třeba jeden z rodičů v rodině chyběl, zemřel, nebo se rodiče rozvedli, a my se snažily zaplnit vzniklé prázdné místo a pomáhat s péčí o sourozence i o zbylého rodiče. Možná jsme fungovaly jako matka na rodičovské dovolené, zatímco naše pravá matka chodila do práce, aby uživila rodinu. Anebo jsme třeba žily s oběma rodiči, ale jeden z nich byl vzteklý, zoufalý nebo nešťastný a ten druhý s ním nesoucítil, a tak jsme se ocitly v roli důvěrnice a poslouchaly podrobnosti o jejich vzájemném vztahu, což bylo víc, než jsme byly schopny emočně zvládnout. Naslouchaly jsme, protože jsme se bály, co by se mohlo stát s trpícím rodičem, kdybychom ho nevyslechly, a bály jsme se, že nás přestane mít rád, pokud nezvládneme roli, kterou nám předepsal. Takže jsme se nechránily a nechránili nás ani naši rodiče, protože nás potřebovali vidět silnější, než jsme ve skutečnosti byly. Nebyly jsme na takovou odpovědnost dost vyspělé, ale přesto jsme skončily jako ochránkyně vlastních rodičů. A když k tomu došlo, naučily jsme se příliš brzy a velmi dobře, jak se starat o kohokoli kolem nás, jen ne o sebe. Naše vlastní potřeba lásky, pozornosti, péče a bezpečí nebyla naplněna a my předstíraly, že jsme silnější a vyspělejší než ve skutečnosti, že se nebojíme a že toho mnoho nepotřebujeme. A jakmile jsme se naučily odpírat si vlastní touhu po péči druhého člověka, hledaly jsme i jako dospělé další možnosti, jak dělat to, v čem jsme se tak skvěle vypracovaly: totiž věnovat se potřebám a požadavkům někoho jiného, místo abychom uměly rozpoznat vlastní strach a bolest a své nenaplněné potřeby. Tak dlouho jsme předstíraly, že jsme dospělé, žádaly tak málo a tolik toho dělaly, až to vypadá, že už je příliš pozdě něco měnit a začít se starat o sebe. A tak pořád dokola pomáháme a doufáme, že se přestaneme bát a že láska nám bude odměnou.

Případ Melanie je ukázkovým příkladem situace, kdy vzniká nutkavá potřeba péče o ostatní u ženy, která příliš rychle dospěla a vzala na sebe příliš velkou zodpovědnost – v tomto případě se jednalo o zástupnou roli chybějícího partnera.

Seznámily jsme se v den, kdy jsem přednášela studentkám střední zdravotnické školy. Když jsem ji po přednášce uviděla, nemohla jsem si nevšimnout, že její obličej je ukázkovým příkladem kontrastů. Měla malý pršáček posetý pihami a hluboké dolíčky v mléčně bílých tvářích, což jí propůjčovalo půvabné šelmovské rysy. V kontrastu s tak živými rysy v obličeji silně vystupovaly temné kruhy pod jasně šedýma očima. Zpod záplavy tmavě hnědých vlnitých vlasů vykukoval bledý a unavený skřítek.

Knihu ženy, které milují příliš můžete koupit na našem e-shopu