Nenávidím tě, neopouštěj mě - zvládání hraniční poruchy osobnosti

Koupit na e‑shopu

Pro člověka s hraniční poruchou osobnosti je život jako nekonečná horská dráha bez jasného cíle. Pro jeho blízké, ti kteří s ním žijí, milují ho nebo ho ohrožují, to může být stejně divoká, beznadějná a frustrující jízda. Změny nálad přicházejí náhle, jsou výbušné a srážejí hraniční osobnost z nebeských výšin radosti do hlubin deprese. V jeden okamžik plni hněvu, za okamžik klidní jako beránci, sami tápou, proč a kam je jejich vnitřní zápas žene. Neschopnost pochopit, co se v daný okamžik stalo, následně vyvolává hlubší sebenenávist a depresi.

A přesto, jak tvrdí autoři knihy NENÁVIDÍM TĚ, NEOPOUŠTĚJ MĚ! Jerold J. Kriesman a Hal Straus, existuje účinný přístup k léčbě a zvládání této poruchy, jejíž prognóza je při citlivém přístupu velmi nadějná. Na mnoha příkladech z terapeutické praxe líčí příběhy lidí s touto poruchou, její příznaky, předpokládané kořeny, výskyt a představují strukturovanou metodu komunikace s hraničními osobnostmi.

Jerold J. Kreisman je americký psychiatr a psychoterapeut, autor knihy Sometimes I Act Crazy: Living with Borderline Personality (2004), odborných článků a publikací. Hal Straus je publicista, autor a spoluautor několika knih na téma psychologie a zdraví.

Ukázka z knihy:

Jak situaci zvládat a jak pomoci

Je důležité mít na paměti, že HPO je nemoc, a ne záměrná snaha získat si pozornost. Hraničář si nemá jak sám pomoci. Nemá cenu se na něj zlobit, přemlouvat ho a prosit, aby se změnil. Bez pomoci a motivace své chování nedokáže snadno ovlivnit. To ale neznamená, že je hraničář bezmocný a že by neměl nést odpovědnost za své chování. Opak je ve skutečnosti pravdou. Musí, aniž by byl omlouván či chráněn, přijmout reálné důsledky svých činů, i když možná zpočátku nebude schopen je změnit. V tom směru se HPO nijak neliší od jakýchkoli jiných znevýhodnění. Člověk upoutaný na vozík může vzbudit soucit, ale i tak je sám zodpovědný za to, aby si našel bezbariérový přístup na místa, kam se chce dostat, a aby svůj vozík udržoval v tak dobrém technickém stavu, že mu to umožní.

Extrémní chování hraničáře typicky vyvolává buďto ne ústupné reakce ve stylu „Ty ufňukaný budižkničemu, koukej se dát do kupy“, nebo naopak konejšivé sladké řečičky jako „Ty můj chudáčku, ty to nezvládáš, já se o tebe postarám“. Je třeba, aby si všichni uvědomovali, jakým způsobem mohou jejich interakce hraniční chování podporovat nebo tlumit. Ti, kdo jednají s hraničáři, se musejí pokusit udržet velmi křehkou rovnováhu. Na jedné straně musejí hraničáři poskytovat ujištění o jeho hodnotě, a na druhé straně musejí potvrzovat i nezbytná očekávání. Musejí reagovat tak, aby byli oporou, ale jen adekvátní. Láskyplnost a fyzický dotek jako objetí nebo držení za ruku mohou hraničáři sdělovat, že je ceněnou osobou, ale pokud je tento kontakt zneužíván, brání vytvoření důvěry. Povede-li péče k přílišné starostlivosti, přestane se hraničář cítit za své chování zodpovědný.

Ve většině prostředí poskytuje odpovídající návod zaměření na sdělování pravdy z principů SET-UP (viz pátou kapitolu). Objeví-li se však hrozba sebevraždou, je většinou načase kontaktovat psychiatra nebo nějaké zařízení pro prevenci sebevražd. Je třeba nedovolit, aby se z pohrůžek sebevraždou stalo „emoční vydírání“, manipulující s přítelem či příbuzným podle hraničářových požadavků. Pohrůžky je třeba brát vážně a reagovat pohotovým, předvídatelným a realistickým způsobem, například požadovat, aby se hraničáři dostalo odborné pomoci (odpověď v části sdělení pravdy).

Čtěte také: Heinz-Peter Röhr - Hraniční porucha osobnosti

Jack, jednačtyřicetiletý svobodný muž, pracoval na částečný úvazek a snažil se vrátit zpátky ke studiu. Jeho ovdovělá matka ho i nadále finančně podporovala a kdykoli se mu nedařilo v práci, ve škole nebo ve vztahu, posilovala jeho bezmoc tím, že trvala na tom, že svých cílů nedosáhne a že by se měl vrátit „domů“ a bydlet s ní. Terapie zahrnovala nejen pomoc Jackovi, aby pochopil svou touhu zůstat bezmocný a požívat základní výhody této bezmoci, ale obrátila také pozornost k potřebě jeho matky udržet si kontrolu a k její roli v udržování jeho závislosti.

V dramatu stačí, aby změnu inicioval jeden aktér. Jackova matka může na jeho závislost zareagovat odpověďmi podle systému SET-UP, které budou vyjadřovat její starost o něj (podporu), porozumění (empatii) a uznání skutečnosti (pravdu), tedy potřebu toho, aby Jack přijal odpovědnost za své činy. Pokud jeho matka nebude ochotna své chování změnit, musí si Jack uvědomit její roli ve svých problémech a vzdálit se od ní.

Život v papiňáku. Tak může vypadat vztah s člověkem s hraniční poruchou osobnosti.

Jak se potýkat s hraničním hněvem

Pro člověka, jehož blízký má hraniční poruchu, začne možná být po nějakém čase nepředvídatelné chování běžné, a tudíž „předvídatelně nepředvídatelné“. Jedna z nejčastějších věcí, výbuch hněvu, většinou přichází bez varování a vypadá naprosto nepřiměřeně.

Blízký přítel, příbuzný či kolega by měl odolat pokušení „proti ohni bojovat ohněm“. Čím bude hraničář hlasitější a rozhněvanější, tím by měla být druhá osoba vyrovnanější, odmítnout se tak podílet na vyhrocení emoční atmosféry a zaměřit pozornost na intenzitu hraničářova hněvu, která díky tomu vynikne. Jestliže zúčastněný vycítí možnost fyzického násilí, měl by dějiště okamžitě opustit. S hraničním hněvem se často nedá nijak polemizovat, takže jsou diskuse a debaty zbytečné a mohou situaci jen více roznítit. Místo toho by se měl člověk snažit konflikt zmírnit uznáním rozdílnosti názorů a neshody. Další diskuse může přijít později, až nastane klidnější atmosféra.

Jak žít s hraničními změnami nálad

Prudké změny nálad mohou být stejně nepochopitelné pro hraničáře i pro lidi kolem něj. Už od dětství si Meredith svou náladovost uvědomovala. Její nadšení a radost dokázaly bez důvodu vylétnout do závratných výšin, načež se bez varování ponořila do nejhlubšího zoufalství. Rodiče byli vůči její náladovosti shovívaví, chodili kolem ní po špičkách a nikdy proti její nedůtklivosti nic nenamítli. Přátelé ve škole se střídali, jak je postupně odrazovala její nepředvídatelnost. Někteří jí říkali, že je „maniodepresivní“ a pokoušeli se jí její nevrlost škádlením rozmluvit.

Její manžel Ben říkal, že ho přitahuje její „laskavost“ a „smysl pro legraci“. Jenomže Meredith byla schopná se radikálně proměnit z rozpustilé ženy v sebevražednou. Stejně tak se i její interakce s Benem měnily od hravých společných zážitků ke sklíčené izolovanosti. Její nálady byly naprosto nepředvídatelné a Ben si nikdy nebyl jist, v jakém stavu ji najde, až se večer bude vracet domů. Občas měl pocit, že by měl při vstupu do domu strčit do dveří svůj klobouk pověšený na holi, aby zjistil, jestli se mu dostane objetí, nezájmu, nebo se ocitne pod palbou. Ben uvízl v typickém hraničním scénáři, kdy „ať udělá cokoliv, je to špatně.“ Postavit se její depresi by vyvolalo okamžitou uzavřenost a hněv, ale ignorovat ji by mohlo vypadat jako projev nezájmu. Pokud by se ale opřel o principy SET-UP, mohl by se se svým dilematem vypořádat tak, že by trval na tom, aby mu Meredith sdělila, jak by měl on (a ostatní) na její nálady reagovat.

I Meredith tyto změny nálad, které neovlivnily ani různé léky, velmi trápily. Jejím úkolem bylo tyto výkyvy rozpoznat, převzít odpovědnost za to, že je má, a naučit se na ně adaptovat tím, že jejich přítomnost bude kompenzovat. Když bude v depresi, může ji pak rozpoznat a naučit se ostatním kolem sebe vysvětlit, že je momentálně ve fázi deprese a že se bude snažit fungovat, jak nejlépe dokáže. Bude-li s lidmi, jimž nebude moci tak snadno svou situaci vysvětlit, může se Meredith chovat nenápadně a snažit se aktivně vyhnout některým požadavkům, které jsou na ni kladeny. Hlavním cílem by bylo nastolení stability – odpovídajících, spolehlivých postojů a chování – vůči sobě i druhým.

Jak zvládat impulzivitu

Impulzivní jednání může být pro přátele i příbuzné nesmírně frustrující, obzvláště když se hraničář chová sebedestruktivně. Impulzivita je obzvláště skličující, když se (jak se to často stává) objeví v relativně stabilním období hraničářova života. Impulzivní chování může ve skutečnosti pramenit právě z toho, že se život zklidňuje a hraničář se ve stavu, kdy není žádná krize, cítí nesvůj.

TEST: Má váš blízký hraniční poruchu osobnosti?

Například Larry žil v manželství, které bylo příjemně nudné. Byli s Phyllis svoji více než dvacet let a moc interakce mezi sebou neměli. Ona vychovávala jejich syny, zatímco on tvrdě pracoval pro jednu velkou společnost. Jeho život byl vězením skládajícím se z každodenní rutiny a nutkavého jednání, do něhož se sám zapletl. Trvalo mu hodiny, než se oblékl, aby měl oblečení upravené přesně tak a tak. V noci, než šel spát, zabýval se rituály, aby si udržel pocit, že má věci pod kontrolou – dveře od skříně bylo třeba otevřít zvláštním způsobem, umyvadlo v koupelně bylo třeba důkladně očistit, a mýdlo a toaletní potřeby musely být naaranžovány konkrétním způsobem.

Několik měsíců vydržel nepít, a pak najednou, zrovna ve chvíli, kdy ho chválili za abstinenci, se opil a začal být vulgární. Jeho žena, přátelé i poradci ho přemlouvali a vyhrožovali, ale k ničemu to nevedlo.

Techniky systému SET-UP by mohly Phyllis pomoci vypořádat se s Larryho impulzivitou. Místo aby ho prosila a vyhrožovala, mohla by zdůraznit, že jí na Larrym záleží (podpora) a že si uvědomuje, jak začíná být Larry se svým životem čím dál nespokojenější (empatie). Sdělení pravdy by spočívalo v tom, že mu řekne, jak nešťastná je z jejich současné situace ona, a jak je důležité s tím něco udělat, například to, že Larry podstoupí terapii.

Předchozí svazek edice Spektrum: Steve de Shazer: Klíče k řešení v krátké terapii

Často pomůže, když na základě předchozích zkušeností dokáže člověk impulzivní chování předvídat. Například po nějakou dobu trvající abstinenci může Phyllis Larrymu neutrálním věcným tónem připomenout, že když se v minulosti věci dařily, narůstal v něm tlak, který vyústil v opíjení. Upozorněním na předchozí vzorce je možné hraničáři pomoci uvědomit si pocity, které předcházejí nástupu impulzivity. To by mělo být doprovázeno vyjádřením podpory, aby si to nevykládal jako kritiku ve stylu „a už je to tu zase“. Tím způsobem se hraničář naučí, že chování, které vnímal jako chaotické a nepředvídatelné, lze ve skutečnosti očekávat, je možné mu porozumět a díky tomu ho mít pod kontrolou. Ovšem i v případě, kdy se hraničář přece jen cítí kritizován, může předvídání podnítit paličatost, která ho motivuje nezopakovat destruktivní vzorce, jen aby to tomu druhému „ukázal“.

V průběhu terapie si Larry nakonec začal uvědomovat, že jeho zdánlivě nepředvídatelné chování představuje hněv na sebe sama i na druhé. Pochopil, že začal útočit na svou ženu nebo pít, kdykoli byl frustrován sám sebou. Toto impulzivní chování vedlo k pocitu provinilosti a sebetrestání, kterým smýval své hříchy. Když si Larry začal sám sebe více vážit a respektovat své ideály a názory, jeho destruktivní chování ustoupilo.

Knihu Nenávidím tě, neopouštěj mě! koupíte na našem e-shopu.