Rodrigo Raubíř a neohrožený Špunt – dobrodužná kniha o strachu a odvaze pro malé čtenáře

Špunt, který se ničeho nebojí a konečně chce v životě zažít nějaké pořádné dobrodružství, se skutečně vypraví ke Strašihradu a má jediné přání, poznat strašlivého Rodriga Raubíře a vstoupit k němu do služby jako jeho páže. Jenže rytíři Rodrigovi se ten nápad zamlouvá o poznání méně. Dosud se obešel docela dobře bez pážete a raději se místo loupeživým výpravám po okolí věnuje v klidu a tichu svým kaktusům (a výrobě sádrových lebek poražených nepřátel). Ale Špunt se nedá odbýt a vyráží vykonat pážecí zkoušku, kterou si pro něj Rodrigo, ve snaze ho od toho úmyslu za každou cenu odradit, vymyslel. Spáchat nějaký těžký zločin. Dobrodružství Hasdrubala Anaximandra Chrýsostoma, z pochopitelných důvodů zvaného Špunt, začíná a promluví v něm i podivuhodně sečtělý papoušek Sókratés. 

Kniha pro dětské čtenáře RODRIGO RAUBÍŘ A NEOHROŽENÝ ŠPUNT vychází ze tří kapitol objevených v pozůstalosti Michaela Endeho, autora i u nás dobře známého Nekonečného příběhu. Dopsat zbývající kapitoly připadlo Wielandu Freundovi, který dále rozvedl dobrodružství malého Špunta a nechal ho poznat (a hned potom unést) následnici místního trůnu – princeznu Filipu Anagundu Rózu zvanou Filipka, jejího strýce ze sedmého kolene - trudnomyslného krále Kiliána Posledního a také čaroděje jménem Havranus Roch i s jeho drakem Hukem, kteří si na trůn dělají také zálusk. Středověký svět je zabydlen i dalšími fantaskními tvory, jako jsou bahenní babice, kořenovci a skřítci, přesně v duchu příběhů Michaela Endeho. Napínavý, ale hlavně zábavný příběh je doplněn krásnými ilustracemi Reginy Kehn a knihu ocení zejména mladí čtenáři okolo 10 let.

Více o vzniku knihy prozradil Wieland Freund v tomto rozhovoru

Sokrates otočil hlavu doleva a uviděl bezednou rokli, do které se maringotka mohla každým okamžikem zřítit. Když se podíval doprava, pohled mu dopadl na nespočet hrobů. Na okraji stezky se tyčil jeden kříž vedle druhého, a protože byla cesta tak strmá a maringotka jela jen pomalu, měl Sokrates čas přečíst si každý nápis na všech náhrobních kamenech. Zde leží tělo rytíře Bohumila Hrůzomíra, četl. Zde odpočívají s námahou shromážděné pozůstatky obra Nezkroty Mohutného…

Ukázka:

Kdyby měl na sobě Špunt pořád svůj pestrobarevný obleček, pěkně by do téhle krajiny zapadal, ale ve svém novém brnění z bahna připomínal spíše stvůru z Děsohvozdu – jako by ho zrodila černá skaliska pod Strašihradem na Hrůzovrchu a bahenní babice ho vykrmily svými kletbami.

Špunt ale na bahno skoro zapomněl. Prohlížel si jeviště svého budoucího zločinu jako krásně zabalený dárek a vůbec ho nepřekvapilo, že se k němu po hřebeni jednoho pahorku blíží jako na zavolanou kočár.

„Výborně,“ řekl. „Takže je rozhodnuto, jaký spáchám pokud možno co nejtěžší zločin.“ S těmi slovy se rozběhl po svahu dolů.

Blížící se kočár opravdu jako by vystoupil přímo z jedné z vymyšlených historek Rodriga Raubíře, tak dobře splňoval Špuntovy nároky. Hezčí by si loupeživý rytíř ve svém starém ušáku ani vymyslet nedokázal. Kočár byl totiž nejenže nalakovaný královskou bělobou, ale navíc byl tažený čtyřmi královskými bělouši a doprovázený skupinou jezdců v lesklém brnění.

Ty napíchnu na dřevec jako špekáčky, pomyslel si Špunt, hnal se přitom ke kočáru a vůbec ho nenapadlo, že žádný dřevec nemá. Jak se kočár blížil, jeho radost každým okamžikem narůstala. Čím blíže mu Špunt byl, tím větší radost měl z možnosti ho přepadnout. Ty zlatě nalakované loukotě! Ta rychle se otáčející kola! Ty umně tepané lucerny u kozlíku! Ty zlatem protkávané postroje spřežení běloušů! Ta nádherná vlajka, kterou třímal jeden jezdec v doprovodu! A není na té vlajce dokonce vyšitá královská koruna?

Michael Ende je známý německý autor fantastické a dětské literatury (Nekonečný příběh, Děvčátko Momo a ukradený čas, Jim Knoflík, Lukáš a lokomotiva Ema). Knihu o Rodrigovi a Špuntovi za svého života rozepsal, ale nestihl ji dokončit. Wieland Freund je německý novinář, literární vědec, překladatel a autor knih pro děti a mládež. Za svoje dílo byl oceněn mnoha německými literárními cenami. K nejznámějším dílům patří Nepravděpodobná cesta Jonáše Nicoty (Die unwahrscheinliche Reise des Jonas Nichts), Želvák (Törtel) a Nikdy nebuď trpaslíka! (Wecke niemals einen Schrat!)

Špuntovo radostné volání se rozlehlo nad loukami a cestami, nad zelenými pahorky a pod modrým nebem. A jeho hlas se samozřejmě donesl i ke kočáru: ke skupině jezdců, která ho doprovázela, ke kočímu na kozlíku a jeho pomocníkovi vedle něj a také k oběma sluhům, kteří stáli na stupátku za kočárem a přidržovali se jako dnes popeláři na popelářském vozu. Ale to je samozřejmě zcela nevhodné přirovnání.

Ti všichni, jezdci, kočí, jeho zástupce a oba sluhové, viděli, jak se k nim žene Špunt. Ale viděli doopravdy Špunta? Viděli chlapečka, který utekl od loutkového divadla, aby vstoupil do služeb strašlivého loupeživého rytíře coby páže, a spadl po cestě za svou zkouškou do neobyčejně hluboké jámy vybudované bahenní babicí? Pochopitelně že ne! Viděli, jak se k ním řítí černá příšera a ječí jako ďáblem posedlá.

„Hohoho!“ hulákala na ně příšera, blížila se stále rychleji a nevypadalo to, že by ji to jakkoli zmáhalo. „Napíchnu vás jako špekáčky!“

Co byste v takové situaci dělali? Sklopili byste hledí a vytasili meč? Klusali byste statečně v ústrety téhle černé řvoucí příšeře, která navíc mává tlapami?

Jezdci, kočí, jeho pomocník a oba sluhové nic takového neudělali, protože, jak jistě víte, lidé byli za dávných dob strašlivě pověrčiví. Mysleli si, že poznají ty, kteří přicházejí rovnou z pekel, a když někoho takového potkali, okamžitě vzali nohy na ramena.

A přesně tohle jezdci, kočí, jeho zástupce a oba sluhové udělali. Jezdci zasadili svým ořům ostruhy, kočí, jeho pomocník a oba sluhové vypřáhli roztřesenýma rukama bělouše ze spřežení, co nejrychleji se jim vyšvihli na hřbet a odcválali za jezdci.

Špuntovi nezbylo nic jiného než za nimi volat: „Hej! Vy zbabělci! Vy třasořitky! Vy ubožáci! Vy poseroutkové! Neutíkejte! Bojujte se mnou! Otočte se, k čertu!“ Pokřikoval za nimi tak dlouho, až z nich zbyly jen obláčky prachu na obzoru a pak už ani to ne. Bahnem obalený Špunt je vyděsil a oni ujížděli tak daleko, že už je nikdy nikdo z těch, kdo v tomhle příběhu vystupují, zřejmě ani okem nezahlédl.

Špunt rychle vylezl na kočár, namočil prst do ještě vlhkého bahna na svém břiše a začal psát. AŤ ŽIJE LOUPEŽIVÝ RYTÍŘ RODRIGO RAUBÍŘ! Napsal tuto větu na bílý kočár bahnivě černými tiskacími písmeny a chvíli své dílo zálibně pozoroval.

Když už byli všichni nadobro pryč, Špunt svěsil hlavu, protože nevěděl, co si teď počít. Má vůbec smysl opuštěný kočár vyloupit? Přepadení nikým nehlídaného kočáru by mu určitě jako pokud možno co nejtěžší zločin neprošlo. Špunt zaklel tak hrubě, že kdyby to slyšeli tatínek a maminka Baculíkovi, zbledli by jako stěna. Pak v něm ale začala jako neposedný výhonek klíčit zvědavost.

„Co se dá dělat,“ řekl, protože rozvaha ho nikdy neopouštěla nadlouho. „Zkouška se mi nepodařila, ale kočár si i tak můžu prohlédnout. Třeba najdu uvnitř něco užitečného. Jen aby to propána nebyl poklad, protože ten by mi byl k ničemu. Ne uloupil bych ho totiž poctivě.“ Došel ke kočáru poněkud ztuha, protože černé bahno, kterým byl obalený, začínalo usychat a tvrdnout.

Kočár byl ještě honosnější, než se Špuntovi na první pohled zdálo. Zářil na slunci jako drahokam a na dvířkách měl namalovanou stejnou korunku, která zdobila i uprchlý prapor. Docela určitě byla královská, což ve Špuntovi znovu vzbudilo nedávno překonaný hněv. Kdyby mu utekli nějací obyčejní jezdci, to by se ještě dalo spolknout. Ale to, že nemohl bojovat s královskými rytíři, byla opravdu ohromná smůla. Špunt se chystal ulevit si další nadávkou a zprudka otevřel dvířka kočáru.

„To ale byla doba, než jsi mě našel! Trvá ti všechno takhle dlouho?“

Špunt zavřel pusu těsně předtím, než mu ze rtů splynula další nadávka. Ne že by se vyděsil – Špunt se nikdy ničeho neděsil –, ale přesto ho překvapilo, že objevil v kočáru malou princeznu. A tahle holčička byla princezna docela určitě. Poznalo se to podle dlouhých tyrkysových šatů a stříbrného diadému v lesklých světlých vlasech. Ale především podle vyčítavého pohledu, který ve Špuntovi okamžitě vzbudil potřebu se poníženě a obšírně omluvit. Ale za co? Vždyť téhle princezně ještě nic zlého ne udělal. A nemůže za to, že její rytíři, kočí a sluhové vzali bezectně nohy na ramena. Dokonce ho to rozzlobilo ještě víc než ji!

Knihu i audioknihu na CD Rodrigo Raubíř a neohrožený Špunt můžete zakoupit na našem e-shopu.