Když se mateřství stane pastí - je být matkou vždycky jen bezva?

Kniha autorky Tracy Thompson Mateřství se mi stalo pastí se věnuje tématu mateřské deprese – dlouhodobého depresivního stavu u matek, které mají k depresím predispozice. Sama si touto zkušeností prošla, depresemi trpí od svých 13 let a jakmile se sama stala matkou, začala si všímat vztahu mezi depresí a mateřstvím a zajímat se o souvislosti. Odkryla tak do té doby málo probádanou oblast, která ji ale překvapila svou velikostí. Přestože ani dnes není pro matky jednoduché přiznat, že jim dítě nepřináší jen radosti, její výzkumy a šetření mezi matkami v USA přinesly celou řadu výpovědí matek, které se o svých depresích nebály promluvit. Ukázalo se, že stavy, které Thompson popisuje jako mateřskou depresi, zažívají ženy už několik generací. Dává je do souvislosti mimo jiné i s vývojem postavení matky ve společnosti a s tím souvisejícím tlakem na ženy, aby se dokázaly úspěšně zhostit rolí matky vychovávající děti, manželky obstarávající kompletní provoz celé rodiny a v posledních desetiletích k tomu přibyla ještě profesní kariéra.   

Tracy Thompson (*1955) je americká novinářka a spisovatelka. Tématem deprese se zabývá i ve své prvotině The Beast: A Journey Through Depression (česky dosud nevyšlo), kde popisuje své vlastní potýkání s depresí.  

Ve své knize se snaží na základě vlastního výzkumu a studia problematiku mateřské deprese komplexně popsat a definovat, zkoumá, jak deprese ovlivňuje samotnou matku a jak její dítě, jak se mateřská deprese může přenášet na další generaci. Do knihy sesbírala a zveřejňuje i příběhy dalších matek, které v první části knihy používá k popisu toho, jak se vlastně mateřská deprese může projevovat, jak jí vidí samotné matky, co cítí a jak to ovlivňuje jejich výchovné působení i vztah k dětem.

Druhá část knihy se věnuje vědeckému poznání této oblasti: obecný výzkum deprese, který osvětluje cesty, po nichž se tato nemoc ubírá napříč generacemi, a něco o tom, jak prostředí v tomto procesu působí příznivě či nepříznivě. Popisuje způsoby, jimiž se ženy s touto nemocí vyrovnávají – jak ty bolestné, tak ty užitečné. A nabízí rady a naději ženám, které navzdory této nemoci prospívají a vychovaly zdravé děti. A konečně se bude věnovat té nejdůležitější otázce, jíž matky s depresí čelí: Jak nejlépe zajistit, aby vaše děti netrpěly stejně jako vy? Je možné tento mezigenerační vzorec narušit?

Knihu z angličtiny přeložila Pavla Le Roch.

Ukázka:

Laurel Spenceová je vysoká žena s krátce ostříhanými blond vlasy, sportovní postavou a čahounským půvabem jižanských dívek, který si osvojí, když zjistí, že nikdy nebudou odpovídat ideálu drobné jižanské krásky. Je jí 33 let, je asistentka lékaře v ordinaci dr. Paula Cooka, význačného gynekologa z Houstonu. Se svým prvním dítětem otěhotněla v roce 2000, když dokončovala studijní program pro asistentky lékaře na Baylor University a její manžel pracoval s počítači na University of Texas. Porod Madeleine proběhl bez komplikací. Ale brzy poté začala Laurel trpět nezvyklou úzkostí.

Začalo to kojením. „Byla jsem naprostá perfekcionistka,“ smála se. „Každou hodinu a půl muselo být miminko přiloženo k prsu.“ Začala být posedlá rozvrhem. Návštěvy kamarádek byly nevítaným narušením. Zazvonění telefonu jí připadalo jako požární poplach. Alarmující rychlostí začala ztrácet na váze. Přidala se nespavost. Nebyla schopna soustředit se na čtení, a když už něco přečetla, nepamatovala si to. Jako zdravotnici jí rychle došlo, v čem je problém: „Měla jsem téměř všechny příznaky [poporodní] deprese,“ vypráví. Ale řekla si: žádné prášky. Nějakým způsobem to po celý rok zvládla a pak deprese zmizela.

V červenci 2002 porodila svou druhou dceru Kate. Tou dobou opustila své první zaměstnání, které ji stresovalo, a nastoupila do ordinace dr. Cooka. Pracovala tam moc ráda a zvlášť ji těšila práce s Cookem. „Viděla jsi někdy fi lm Dr. T a jeho ženy, kde Richard Gere hraje gynekologa?“ zeptala se. „Takový je dr. Cook. Pro své pacienty je skoro jako řecký bůh nebo něco takového.“

To mi vyprávěla v létě roku 2004 ve své ordinaci v centru Houstonu. Místnost byla vkusně zařízená, na šedých zdech visely abstraktní obrazy v duchu Rothkových děl a reprodukce anatomických modelů ženského reproduktivního systému. Venku se způsobem typickým pro texaskou letní bouřku valily proudy horké vody na rozpálený asfalt.

„Takže když se narodila Kate, dostalo se ti lékařské pomoci?“ zeptala jsem se.

Omyl. Nikomu to neřekla. „Bála jsem se,“ přiznala. Čeho? Toho posměšného hlasu v její hlavě, který pořád opakoval: „Jsi jen padavka.“ Byl to tentýž hlas, který jsem slýchala poté, co se narodila Rebecca. Při prohlídce po šestinedělí se Laurel o své depresi nezmínila a její lékař, jeden z kolegů z Cookovy ordinace, se na nic neptal. Brzy shodila, co nabrala během těhotenství, a kila šla dolů dál. „Nevařila jsem, a i když mi někdo něco uvařil, nevzala jsem si to,“ řekla. Každý den byl o něco těžší než ten předchozí, jako by šplhala do kopce, který byl čím dál strmější. Měla práci, kterou milovala, dobré manželství a dvě krásné holčičky, ale nemohla uniknout tíživému pocitu, že selhala, že toho má moc a nic z toho nedělá dost dobře. Jako mnoho jižanů i Laurel vyrostla v neochvějně náboženském prostředí, kde ji učili, že pro Boha není žádný problém moc velký. A přesto se tento problém takový jevil, protože situace se nijak nezlepšovala. Na svůj seznam důvodů k pocitu provinění přidala „nedostatek víry“. Začínal to být hodně dlouhý seznam.

Po třech měsících se rozhodla využít vzorky zoloft u z ordinace a tajně začala brát dávku 50 miligramů denně. Trochu to pomohlo. V červenci 2003 se Laurel rozhodla oslavit první narozeniny Kate tím, že zoloft přestane brát. Už je to devět měsíců, říkala si. Deprese už určitě odezněla. Další omyl. Staré symptomy se vrátily ve vší síle: úzkost, neschopnost soustředění, nespavost, ztráta chuti k jídlu, podrážděnost.

„Byla jsem šílená,“ řekla. „Většinu času jsem se cítila naprosto přetížená. A cítila jsem vinu za to, že pracuji a nejsem s dětmi.“ Až tehdy, téměř po roce trápení, se hráz popření a stoicismu zhroutila. Domluvila si návštěvu u terapeuta, který se na ni jednou podíval a okamžitě jí zvýšil dávku zoloft u na 100 miligramů denně. Za několik týdnů se začala cítit lépe.

Dnes je Laurel plně zotavená, i když stále bere udržovací dávku zoloftu. Tím, že se otevřeně přiznala ke své PPD, změnil se nejen její život, ale i způsob, kterým její zaměstnavatel provozuje svou praxi. Paul Cook je zkušený a vážený gynekolog, ale práce se zdravotnicí, která se styděla za svou nemoc, mu otevřela oči a došlo mu, že i jemu možná u jeho pacientek něco uniká. Cook mi řekl, že před Laurelinou nemocí „nic moc nedělali pro to“, aby u novopečených matek odhalili PDD, a to ani poté, co se na houstonském předměstí vzdáleném pár kilometrů odehrála tragédie, při níž Andrea Yatesová zabila v záchvatu poporodní psychózy všech pět svých dětí. Texaské soudy odsoudily Andreu Yatesovou k doživotnímu vězení a texaská legislativa reagovala schválením zákona, který po gynekolozích požaduje, aby v dokumentaci zaznamenávali, že se pacientek po porodu ptají, zda netrpí nějakými symptomy deprese. Cook tento zákon vnímá jen jako další papírování. Jak může jedna povrchní otázka něco odhalit, když to jeho vlastní asistentka nebyla schopna přiznat po celé měsíce?

Knihu Mateřství se mi stalo pastí můžete zakoupit na našem e-shopu.