Spolupráce s nepřítelem může a někdy dokonce musí fungovat

Ve své knize Spolupráce s nepřítelem se tomuto druhu spolupráce věnuje světoznámý odborník na facilitaci a vyjednávání Adam Kahane. Popisuje rozdíly mezi konvenční spoluprací, kde vám všechno hraje do karet a tzv. pružnou spoluprací, kde máte karty od začátku rozdané k uzoufání a přesto je nutné s nimi odehrát dobrou hru a v ideálním případě vítěznou pro všechny hráče.

V sedmi kapitolách Vás Adam Kahane provede teorií a na závěr i krátkým praktickým kursem pružné spolupráce, který si můžete vyzkoušet sami na sobě a s některým ze spolupracovníků nebo s partnerem, který vám bude poskytovat důležitou zpětnou vazbu. Zjistíte, že úspěšná spolupráce je možná i bez toho, abyste popírali sami sebe a výsledné řešení vnímali jako svou prohru. A takovou dovednost ocení nejen manažeři, facilitátoři nebo mediátoři, ale vlastně každý, kdo v práci nebo životě potřebuje řešit nějaký problém. A to jsme my všichni.

Základním předpokladem pružné spolupráce je, že strany podílející se na jednání opustí představu jediné správné odpovědi a jsou ochotny slyšet i jiné návrhy a v průběhu jednání ověřovat jejich přínos k celkovému řešení. Autor v textu zmiňuje větu, která ho tímto směrem kdysi nasměrovala „Nedopusť, aby se nejlepší stalo nepřítelem dobrého“. Namísto postupu podle „mapy“ s jasně naplánovanou cestou a cílem se pružné vyjednávání podobá spíše plavbě po rozbouřené řece, kde věci vůbec nemáme pod kontrolou a přizpůsobujeme své kroky momentální situaci. Tak přece reálně vypadá většina velkých problémů a konfliktů a úspěchy, které za Adamem Kahanem stojí, osvědčují, že jeho metoda přináší kýžené výsledky. Konec apartheidu v Jihoafrické republice, ukončení dlouholetého krvavého konfliktu v Kolumbii nebo změna v přístupu k drogové problematice v Jižní i Severní Americe, to jsou všechno úspěchy, kterých na život a na smrt znesvářené strany dosáhly po aplikaci pružné spolupráce.

Knihu ilustracemi doplnil autorův dlouholetý kolega Jeff Barnum a do češtiny přeložila Hana Antonínová.

Ukázka:

Jak ukončit občanskou válku

Pokud obtížné úkoly nedokážeme zvládnout silou, přizpůsobením nebo odchodem, musíme přikročit ke spolupráci. Je-li náš úkol složitý a rozporuplný, konvenční forma spolupráce nebude fungovat a my se budeme muset uchýlit k nekonvenční spolupráci.

Představu o takovém nekonvenčním přístupu jsem získal při své práci v Jižní Africe. Ale teprve později, v Kolumbii, jsem plně pochopil, jak tento nový přístup funguje a jak se liší od konvenčních postupů, v nichž jsem byl vyškolen.

Kolumbie patřila od šedesátých let minulého století mezi země, v nichž panovalo velké násilí: odehrávaly se ozbrojené střety mezi armádou, policií, dvěma levicovými partyzánskými armádami, samozvanými polovojenskými pravicovými strážci zákona, pašeráky drog a zločineckými tlupami. Během konfliktu zahynuly statisíce civilních obyvatel a miliony lidí byly nuceny uprchnout z domova. Mladý kolumbijský politik jménem Juan Manuel Santos navštívil v roce 1996 Jižní Afriku a setkal se s Nelsonem Mandelou, který mu řekl o projektu Mont Fleur. Santos si pomyslel, že taková spolupráce by Kolumbijcům mohla pomoci při hledání východiska z jejich konfliktu. V kolumbijském hlavním městě Bogotá uspořádal setkání, jehož účastníci měli diskutovat o této možnosti, a vyzval mě k účasti.

Na setkání dorazili generálové, politici, profesoři a prezidenti významných společností. Prostřednictvím vysílaček se zapojili i někteří vůdci Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC), kteří se skrývali v horách. Účastníci byli vzrušení i nervózní z toho, že se ocitli v tak nesourodé skupině. Jeden člen městské rady, komunista, zpozoroval na opačné straně místnosti jistého vůdce polovojenských jednotek a zeptal se Santose: „Opravdu ode mě očekáváte, že se posadím k jednomu stolu s tímto mužem, který se mě pětkrát pokoušel zabít?“ Santos odpověděl: „Vyzývám vás, abyste usedli k jednomu stolu právě proto, aby se o to nepokusil pošesté.“

Na tomto setkání se zrodil společný projekt Destino Colombia. Organizační výbor svolal dvaačtyřicet lidí, kteří zastupovali všechny účastníky konfliktu: armádní důstojníky, partyzány i zástupce polovojenských organizací; aktivisty i politiky; podnikatele i odboráře; velkostatkáře i rolníky; akademiky, novináře a mladé lidi.

Tento tým se v následujících čtyřech měsících třikrát sešel ve venkovském hostinci mimo Medellín. Jednání trvala celkem deset dní. Zúčastnili se jich i zástupci ilegálních levicových ozbrojených partyzánských skupin, zástupci FARC i menší Národní osvobozenecké armády (ELN). Vláda jim sice nabídla bezpečný příjezd na setkání, ale partyzáni se domnívali, že by to bylo příliš nebezpečné, a proto jsme zařídili, že se do jednání zapojili jen telefonicky. Tři muži telefonovali z oddělení pro politické vězně ve věznici s nejvyšší ostrahou a jeden účastník telefonoval z exilu v Kostarice.

Většina členů pracovní skupiny poprvé v životě hovořila s partyzány a báli se odvety za to, co řeknou. V jednací místnosti jsme komunikovali se vzdálenými účastníky prostřednictvím telefonu s hlasitým odposlechem. Lidé se reproduktorům vyhýbali velkým obloukem, jako by se báli přijít příliš blízko. Když jsem se o tomto strachu zmínil, jeden z partyzánů poznamenal, že náš mikrokosmos je odrazem makrokosmu: „Pane Kahane, proč vás překvapuje, že lidé v této místnosti jsou vyděšení? Celá země je vyděšená.“ Potom slíbil, že partyzáni nebudou nikoho zabíjet kvůli ničemu, co zazní na setkání.

Jaime Caicedo byl generálním tajemníkem levicové Komunistické strany Kolumbie a Iván Duque byl velitelem pravicových nezávislých ozbrojených sil Spojená sebeobrana Kolumbie (AUC). Jednoho večera zůstali Caicedo a Duque dlouho vzhůru, povídali si, popíjeli a hráli na kytaru spolu s penzionovaným armádním generálem Juanem Salcedem. Druhý den ráno mělo začít jednání, ale Caicedo v zasedací místnosti chyběl. Ptal jsem se účastníků, jestli o něm někdo neví. Žertovali, co se s ním asi stalo. Jeden člověk řekl: „Generál ho přinutil, aby zpíval.“ Duque výhružně prohlásil: „Já jsem poslední, kdo ho viděl.“ Bál jsem se, že Caicedo byl zavražděn, a ulevilo se mi, když se o několik minut později objevil.

(O několik let později jsem vyslechl vysvětlující závěr tohoto příběhu. Duque se vydal do džungle, kde na něj čekal jeho velitel, nechvalně proslulý šéf AUC Carlos Castaño. Vzrušeně mu sdělil, že bojovníci AUC vypátrali, kde se skrývá jejich úhlavní nepřítel Caicedo, a jsou na cestě, aby ho zavraždili. Duque prosil o Caicedův život a vyprávěl Castañovi o tom, jak spolu strávili večer během pracovního semináře. Řekl: „Nemůžete ho zabít, pracovali jsme spolu v týmu Destino Colombia.“ Po dlouhém dohadování Castaño akci odvolal. Tento příběh je pro mě příkladem transformativní síly tohoto typu spolupráce: aby byl ochoten vzdorovat Castañovi v této otázce života a smrti, musel Duque změnit svůj vztah ke Caicedovi i svou představu o tom, jaký názor bude hájit a jak se zachová.)

Knihu Spolupráce s nepřítelem můžete zakoupit na našem e-shopu.

Adam Kahane chtěl vždy pracovat na důležitých a obtížných úkolech. Když byl mladší, vnímal takové úkoly jako problémy, jejichž řešení přísluší odborníkům, a chtěl se stát jedním z nich. Adamovy úvahy o tom, jak přistupovat k obtížným a náročným úkolům, se pronikavě změnily v roce 1991, kdy skupině jihoafrických představitelů pomáhal promyslet, jak uskutečnit přechod od apartheidu k demokracii. Zjistil, že tak složité záležitosti nemohou řešit jen odborníci, ale musí je zpracovat i ti, jichž se dané otázky bezprostředně týkají. Uvědomil si také, že různorodé pracovní skupiny – které nejsou složeny jen ze spolupracovníků a přátel, ale také z protivníků a nepřátel – mohou takovou práci vykonat společnými silami. Tato zkušenost změnila Adamovu představu o jeho životním poslání. Opustil společnost Shell, přestěhoval se do Kapského Města a začal se zabývat řešením složitých úkolů skrze spolupráci. Spoluzaložil společensky prospěšný podnik Reos Partners, který usměrňuje a pomáhá organizovat podobné snahy na různých místech ve světě.