Následující dialog je přepisem rozhovoru mezi mnou a spolužákem z gymnázia, když jsme řešili, co po maturitě uděláme s našimi životy a kam budou směřovat naše hypotetické kariéry.
„Takže ty vážně chceš bejt učitel, jo?“
„Jo, vážně,“ souhlasím.
„Jako vážně vážně?“
„Jako vážně vážně.“
„A proč prosimtě?“
„Proč ty chceš dělat to, co chceš dělat?“
„Myslíš tlumočníka?“
„Jo.“
„No, protože mě to baví a líbí se mi to.“
„A myslíš, že mě to jako bavit nebude, nebo co?“ ptám se.
Šprti v tesilkách
„Já teda nevim, ale moc si tě u dětí nedovedu představit.“
„Proč?“
„Se na sebe podívej, celej v černym, řetěz u peněženky, nehledě na to, co děláš tady učitelům.“
„A nejsou to právě proto ty nejlepší předpoklady? Nebo si snad myslíš, že všichni učitelé jsou šprti v tesilkách, brejlích, košilích a s Pravidlama českýho pravopisu v rukou?“
„To asi ne.“
„Já už jsem učitelům udělal všechno, na co by mohly děti kdy přijít, takže mě máloco rozhodí. Vem si, jak tady každou chvíli někoho nasíráme. To se jim se mnou nepovede, protože budou vo vagón za mnou.“
„Každej furt říká, že další generace je horší než ta předchozí.“
„Jo a dovedeš si představit, že by bylo něco horšího než my?“
Významné ticho.
„Pravda. Dobře, uznávam, z tohodle pohledu by to mohlo bejt v pohodě, ale sou tu další věci, který pro tebe nehrajou.“
„Jaký třeba?“
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.