Cotardův syndrom: uvězněni mezi životem a smrtí

Kdyby existovalo top pět psychiatrických syndromů, které byste nepřáli ani nejhoršímu nepříteli, Cotardův syndrom by mezi nimi zaujímal čestné místo. Lidé, kteří jím trpí, jsou skálopevně přesvědčení, že jim chybí některé orgány, typicky mozek, krev, nebo části těla, respektive že ztratili duši nebo jsou ve skutečnosti mrtví.

Cítí se, jako by se pohybovali ve světě živých, kam ve skutečnosti už nepatří.  Někdy mají pocit, že se jejich tělo pomalu rozkládá. Často ztratí čich, chuť, nemají ani potřebu jíst nebo pít, takže jim může bezprostředně hrozit smrt.

Syndrom, který je naštěstí relativně vzácný, jako první popsal pařížský neurolog a psychiatr Dr. Jules Cotard v roce 1882. Tehdy ho vyhledala 43letá žena, která byla přesvědčená, že je již dva roky po smrti. Její trápení začalo náhle: zapraskalo jí v zádech tak, že to „šlo až do hlavy“. Od té chvíle věděla, že jí odumřel mozek i vnitřní orgány. Z jejího těla zbyla jenom kůže a chaoticky poskládané kosti.  Zprávy o podobných případech jsou ale ještě starší. Existuje o sto let starší zpráva o ženě, která patrně utrpěla mozkovou mrtvici a ochrnula. Zároveň byla přesvědčená, že zemřela. Nakonec dokonce donutila dcery, aby ji uložily do rakve, kde usnula. Dcery ji poté přenesly zpět do postele. Této ženě údajně pomohla dávka opia, ale její přesvědčení o vlastní smrti se přesto vracelo.



Placená zóna

Kateřina Rodná

Mgr. Kateřina Rodná (1974) je psycholožka a psychoterapeutka, věnuje se individuální a rodinné terapii a poradenství. www.dobryzivot.com