Jak jde trauma napříč časem

O tom, že mezigenerační přenos traumatu existuje, snad už nikdo nepochybuje. Určitá potíž s prosazením tohoto staronového konceptu, zmíněného již v Bibli, možná souvisí se stále vlivnou představou, že se rodíme jako tabula rasa a náš život začíná takříkajíc „na zelené louce“. Tato představa sice inspirovala vznik mnoha zajímavých a přesvědčivých teorií a výchovných či terapeutických postupů, nicméně dnes naráží na své reálné limity. Naopak idea velké interaktivní „mapy“ propojující lidi v rozsáhlých časových a prostorových plochách a v několika psychických, biologických i kulturních vrstvách je dnes na vzestupu a chtě nechtě na ni narážíme na každém kroku. Nyní například v souvislosti s koronavirem, který se šíří po celé Zemi a zatím se jej nedaří ani zastavit, natož porozumět jeho výskytu na místech, kde bychom ho logicky neočekávali. (Existují snad ještě jiné způsoby jeho šíření než nebývale snadné cestování přes hranice zemí a kontinentů?) 

Transgenerační přenos (nejen) traumatu 

(ed. Marek Preiss, Daniela Vizinová)

Press Irene 2019 

Podobně málo jasno máme také o šíření traumatu mezi generacemi, skupinami a jednotlivci. Zjevně zde působí více mechanismů přenosu než ty, které jsme dosud byli s to rozpoznat. Myšlenka mezigeneračního nevědomého šíření bolesti a utrpení má obzvláštní přitažlivost, protože sousedí kromě jiného s metaforikou duchů, démonů a neviditelné „ruky Osudu“. Zároveň obnovuje naši kontinuitu ve vztahu k předkům a akcentuje význam původu a přináležitosti k určitému rodu nebo společenství, což má v dnešním světě „tekutých identit“ své kouzlo.