Nakažlivá vůně radosti

Lidé nemají o svém čichu valné mínění a při srovnání se psem propadají komplexu méněcennosti. Ve skutečnosti na tom nejsou naše nosy vůbec zle. Představa o mizerném lidském čichu se zrodila na konci 19. století, kdy francouzský lékař Pierre Paul Broca srovnával mozky člověka s mozky dalších savců. Došel k závěru, že člověk má vzhledem k mozku velmi malé tzv. čichové kyje, do nichž směřují nervové vzruchy z čichové sliznice nosu. Vyvodil z toho závěr, že člověk má ve srovnání se zvířaty špatný čich. Brocova autorita ovlivnila řadu dalších badatelů a ti jeho despekt k lidskému čichu na dlouhou dobu akceptovali. Broca se však mýlil. 

Ženský čich lepší mužského…

Pokud se podíváme na počet neuronů v čichových kyjích člověka a porovnáme jej s množstvím neuronů v tomto centru čichu u jiných tvorů, budeme příjemně překvapeni. Většina savců má v čichových kyjích řádově asi 10 milionů neuronů, i když se velikostí těla, mozku i čichových kyjů dramaticky liší. Člověk je na tom stejně. Pokud bychom sestavili žebříček podle počtu neuronů v čichových kyjích, na jehož nejspodnější příčce by byl člověk reprezentovaný muži, pak jen o málo výše by se umístila myš, nad ní pak křeček a morče, tedy vesměs tvorové s výborným čichem Potom by přišel na řadu opět Homo sapiens, tentokrát reprezentovaný ženami. Více neuronů než ženy mají v čichových kyjích makaci a potkani. 

V citlivosti k některým molekulám, např. kyselině valerové či kapronové, nezaostává lidský čich dokonce ani za vyhlášeným čichem psů. Téhle výsady si ale dvakrát neužijeme, protože kyselina valerová nám páchne po zvratcích a kyselina kapronová je jednou ze složek nepříjemného odéru, jejž kolem sebe šíří kozlové. Na molekuly trans-4,5-epoxy-(E)-2-decenalu jsme citlivější než mnozí čichací rekordmani zvířecí říše včetně psů. Není to zase až tak překvapivé, když si uvědomíme, že tahle látka se vyskytuje v lidské krvi. Zjištění, že někdo krvácí, bylo pro naše dávné předky tak důležité, že si ke kovovému pachu krve vyvinuli extrémní vnímavost. Díky  slušnému čichu můžou lidé prostřednictvím tohoto smyslu docela dobře komunikovat.

Pach radosti

Náš tělesný pach se mění v závislosti na mnoha faktorech včetně psychického stavu. Promítají se do něj i emoce. Z vlastní zkušenosti víme, že emoce jsou „nakažlivé“. A tak se nabízí otázka, zda a nakolik se může na této „nákaze“ emocemi podílet i čich. 

Hodně pozornosti věnovali vědci vlivu změn v tělesném pachu při negativních emocích, např. při strachu. Existence „pachu hrůzy“ dává evoluční smysl. Ve chvíli, kdy se někdo z našich předků zděsil, například proto, že zahlédl jeskynního lva, bylo evolučně nesmírně výhodné, když to mohl dát nehlučně, pouhou změnou tělesného pachu, na vědomí ostatním členům tlupy.