Markéta Rumíšková (27), rodačka ze Zlína, vystudovala Ostravskou univerzitu, obor český jazyk a literatura a základy společenských věd. V roce 2018 nastoupila na Gymnázium, základní a mateřskou školu Hello v Ostravě-Porubě. Má za sebou první dva roky v pozici začínající učitelky.
Kdy tě poprvé napadlo, že budeš učitelka?
Na základní škole. Chtěla jsem učit malé děti. Na střední škole jsem se rozhodla, že budu středoškolská učitelka. Na výšce už se to nezměnilo. Zůstala mi touha učit středoškoláky.
Co byl spouštěč – nějaký zajímavý pedagog?
Asi naše češtinářka a dějepisářka na základce. Jevila se mi jako férová ženská a v životě to měla hezky uspořádané. Znala jsem jejího syna a tehdy jsem si myslela, že její hezký život souvisí i se zaměstnáním učitelky. Na střední jsem paradoxně nenašla žádného pedagoga, který by mi imponoval. V tu chvíli jsem se rozhodla, že já to změním – budu učit jinak.
Jak jinak?
Nebude to výklad, bude to učení, které aktivizuje žáky, a ti se na mé hodiny budou těšit. Děsila jsem se toho, že by si řekli: „Přijde Rumíšková, bude nám diktovat a my si to budeme psát do sešitu.“
Dostala jsi na vysoké škole návod, jak na to?
Na bakalářském studiu rozhodně ne, praxe tam byla velmi v pozadí. Na magisterském studiu už to bylo lepší. Většina učitelů z náslechů měla modernější metody.
A pak přišla realita. Byla taková, jakou sis plánovala?
Ne. Nestíhala jsem. Bylo toho strašně moc. Kromě výuky ještě spousta jiných povinností. Množství suplovaných hodin, dozory, funkce knihovnice, učení předmětu, který nemám aprobovaný, do toho jsem začala navštěvovat kurz CLILu – jsem totiž na bilingvní škole. Dále papírování, tematické plány, zorientovat se v systému školy atd.
Jak vypadal tvůj den?
Přišla jsem do práce vždy aspoň o hodinu dřív, abych stihla dochystat to nejdůležitější. Pak začala výuka, dozory, o přestávkách studenti, knihovna – nešlo se najíst, napít, odskočit si. Po skončení výuky jsem si zašla na oběd. A po obědě jsem až do večera seděla v přípravách. A večer jsem ještě trénovala holky ve sportovním aerobiku.
To musel být dost frustrující pocit…
Nebyla jsem na to naštěstí sama. Všichni ve škole byli ochotní mi se vším pomoct. Současně se mnou na školu nastoupil můj spolužák z výšky, takže jsme trable sdíleli. A přidělena nám od první chvíle byla i uvádějící učitelka.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.