Zaručené recepty na chytré a úspěšné dítě

Ve Spojených státech, odkud řada psychologických výzkumů a teorií o výchově pochází, se jejich životnost zkracuje zhruba od 70. let minulého století. Naprostá většina z nich cílí na rodiče i pedagogy. K nám se tyto trendy začaly naplno dostávat o dvacet let později. Prosazovaly se postupně, někdy i lehce eklekticky a vytvářely prostor pro domácí modifikace. 

Bonding 

Začněme teorií bondingu, tedy těsného kontaktu matky s novorozencem bezprostředně po porodu, byť se pedagogů primárně netýká. Nicméně některé studie naznačovaly, že bonding hraje velmi významnou roli nejen při utváření dobrého vztahu matka–dítě, ale predikuje i lepší výsledky dítěte v pozdějších letech, což už je pro učitele mnohem zajímavější informace. Není divu, že tak jednoduchý klíč k lepší budoucnosti dítěte způsobil obrovský rozruch a změny v porodnictví minimálně v celém západním světě. 

V roce 1984 však proběhla rozsáhlá revize dostupné literatury a dat na toto téma. Výsledkem bylo konstatování, že jakkoli je bonding pro matku i novorozence často prospěšný, nepředstavuje rozhodující faktor jejich vzájemného vztahu ani záruku dlouhodobě úspěšného vývoje dítěte. I mnoho našich nastávajících maminek bonding automaticky řadí do svého porodního plánu. Ale zvlášť těm, jimž ze zdravotních důvodů bonding nevyjde, by k psychické pohodě rozhodně prospělo, kdyby se seznámily i s výsledky této revize. 

Odříkání matka úspěchu?

Psycholog Walter Mischel, autor známého „marshmallow experimentu“ ze 70. let, se domnívá, že ten, kdo je v dětství schopen odmítnout okamžité uspokojení, tj. nesníst jeden lákavý bonbon hned a počkat, až později dostane slíbené dva, dosáhne díky lepší sebekontrole v budoucnu školního i sociálního úspěchu. Na základě tohoto experimentu vznikaly školy i nejrůznější intervence, jejichž cílem bylo učit děti dovednosti odříkání. 

I v tom případě se objevily pochybnosti, jež vyústily ve zjištění, že marshmallow test ve skutečnosti neměří sebekontrolu, ale socioekonomický status dítěte, resp. chudobu. Děti, které hned nesnědly bonbon a počkaly, až jich bude víc, pocházely ze stabilního a bohatšího zázemí, zatímco děti z dysfunkčních rodin a chudších poměrů naprosto logicky v souladu s dosavadními životními zkušenostmi nečekaly na holuby na střeše, ale sáhly po vrabci v hrsti.  

Takže byť je určitá míra odříkání a mírné frustrace dětem občas ku prospěchu, zázračný lék na jejich budoucí úspěch to není. 

Základem je sebevědomí 

Velkou, ne-li největší brzdou osobní i společenské prosperity je nedostatek sebevědomí, který člověku brání naplno rozvinout potenciál. S touto myšlenkou přišel v 80. letech americký politik John Bernard Vasconcellos. V roce 1986 přesvědčil kalifornského guvernéra, aby financoval pracovní skupinu pro sebevědomí a osobní a sociální odpovědnost, v níž se Vasconcellos angažoval. Zakrátko po celých Spojených státech propukla mánie sebevědomí. Do podpory hnutí za výchovu sebevědomých Američanů se zapojili politici, vědci i celebrity. Rodičům i učitelům kladli na srdce, že učit děti být sebevědomé je cesta, jak jim přiblížit budoucí úspěch. 

Pozdější studie však ukázaly, že sebevědomí není očekávanou spásou. Rané projevy této nadšeně budované sebedůvěry mohou dokonce ukazovat spíše na slabost nebo nejrůznější smíšené pocity ve vnímání sebe sama. Z přehledové studie v roce 2003 vyplynulo, že mezi sebevědomím a školním výkonem je jen nízká korelace. Ve skutečnosti je to přesně naopak: vysoké sebevědomí se zčásti formuje právě na základě dobrého školního výkonu. 

S časovým odstupem se prokázalo, že podpora sebevědomí žáků není tím, co by zvyšovalo jejich intelektuální ani jiný výkon. Že nevede zkratkou k úspěchu, a někdy může být dokonce kontraproduktivní. Téma se stále zkoumá a diskutuje, nicméně se zdá, že lepší než budovat masivní sebevědomí dítěte na „zelené louce“ je vést jej k němu postupně na základě jeho drobných úspěchů.