Zahrady, dvorky, střechy - město se probouzí

Jedním z lidí, kteří se už léta snaží o oživení veřejného prostoru, je pražský kavárník Ondřej Kobza, který vymyslel třeba projekt veřejně přístupných pian na Dejvickém náměstí v Praze – veřejný prostor Šesťák a oživil i střechu Lucerny. I to ale není zdaleka všechno.

Jak jste se k tomu „oživování“ vlastně dostal?

Asi v roce 2012, kdy jsem byl u počátku Bike azylu na pražské Náplavce. Pak jsem také byl u takové akce, kterou děláme jednou za rok – otevírání malostranských dvorků.

Jaká je to akce?

Já jsem se jednou dozvěděl, že podobnou akci dělali umělci v roce 1983. Když neměli kde vystavovat, tak vystavovali na dvorcích. Takže jsme to zkusili obnovit, a to nejen formou výstavy, ale vůbec i zpřístupněním těch dvorků, což je takový líc města. My známe ten rub – Karlův most, paláce na Malé straně, takové ty fasády. Ale ono to má i druhou stránku, a to jsou právě třeba ty dvorky. Tam je nějaký reálný život, není to tam tak opravené, někdo tam věší prádlo, jiný pěstuje kytičky… A zároveň se tam jen tak nedostanete, protože zatímco dřív byly dvorky otevřené, teď je lidi hodně zamykají.

A my chceme ukázat i to, že se v těch dvorcích mohou lidi potkávat. Nejen ten jeden víkend, kdy je otevřeme, hrají tam muzikanti, vystavují umělci, básníci recitují atd.

A co střecha Lucerny?

Já jsem uvažoval o komunitní zahradě na střeše Lucerny, ale je to hrozně velký prostor – tisíc metrů čtverečních. Takže jsme udělali jen takovou symbolickou zahradu (ale i tak je tu rostlin dost). My to ale potřebujeme nějak uživit, takže to musíme využívat primárně jako prostor pro kavárnu, koncerty, akce… Ale zahrada tu je, můžu vám přinést rajčata (smích), a je dobré to lidem ukázat, že něco takového je prostě možné. Že se takhle opravdu dají využít i střechy.

Jaký váš projekt byl z hlediska propojení lidí nejúspěšnější?

Asi ta piana. To mi volaly opravdu spousty lidí, že se chtějí zapojit, udělat to u nich ve městě atd. Ukázalo se, že jakýkoliv jedinec si mohl říct, že když se třeba v Žamberku rozhodne dát na náměstí piano, tak to může udělat. A okolo toho piana se najednou začnou lidé zastavovat, dívat se na ně, poslouchat a dávat se do řeči.

Čtěte dále: Souvisí migréna s povahou?, Honzák: Psychopat v roli kladného hrdiny, Jak učitelé přicházejí o iluze, Narcis v roli rodiče: Když jen lásky nestačí

Máme takový zájem, že na záhon je pořadník

Jen pár minut od rušné zastávky metra Palmovka v pražské Libni se skrývá komunitní zahrada Kotlaska – na svahu stejnojmenného kopce, kde za první republiky stála chudinská kolonie. Dnes se to stává spíše exkluzivním místem, kde ale dodnes máte dojem, že jste skoro na venkově. A komunitní zahrada do toho zapadá. Kateřina Jirová z organizace Rubikon centrum vysvětluje, jak se to celé stalo a že na začátku stála snaha o pomoc lidem s trestní minulostí.

Takže jak to celé začalo?

My jsme jako nezisková organizace Rubikon centrum, která se věnuje lidem s trestní minulostí, hledali vhodné prostory a díky vstřícnému prostoru Prahy 8 jsme našli toto. Bylo docela v dezolátním stavu, ale to jsme opravili. A díky tomu, že tu je i zahrada a sad, tak se nám to okamžitě spojilo s nápadem udělat i komunitní zahradu, která tady chyběla.

A jak se tomu daří?

Komunitní zahradničení zažívá obrovský rozkvět. V Praze je kolem třiceti komunitních zahrad a stále vznikají další. Je to způsob, jak navazovat vztahy se sousedy, dělat něco smysluplného s dětmi v nějakém příjemném prostoru. A díky tomu jsme tu prorazili i s tak náročným tématem, jako jsou lidé s trestní minulostí, kteří se tady účastní pracovního tréninku při údržbě zahrady a provozu centra. Máme 60 záhonků a každou sezonu mám pořadník náhradníků, takový je zájem.