Srdcař před sebou potřebuje dítě

Pane doktore, co se to teď kolem nás děje?

Nechci tady hovořit jako mystik, ale pokud se podíváte na změny v globálním hledisku, jako jsou ty přírodní, tak rozhodně nejsou náhodné a rozhodně to není všechno dílem člověka. Celý systém vstupuje do určité fáze a je pochopitelné, že to ovlivňuje nás všechny. Teď jsme ovlivněni covidem, ale myslím si, že spousta věcí by se udála, i kdyby covid nebyl. Ten to jenom umocňuje. Média měla zpočátku významnou úlohu, ale teď hrají roli totálně zápornou. Přál bych si, aby se lidé seznámili s postupem označovaným DABDA, což je způsob, jakým přijímáme nepříjemné informace. (DABDA je zkratka slov Denial – popírání, Anger – hněv, Bargaining – smlouvání, Depression – deprese a Acceptance – smíření; poznámka autorky.) Lidé, kteří dodnes stávkují proti rouškám, jsou teprve v první fázi – ve fázi nutnosti přijmout realitu. A média by měla fáze, v nichž se teď různí lidé různě nacházejí, citlivě srovnat. No a všechny změny, které jsou vně člověka, jsou i uvnitř. Když to řeknu citátem staré Číny: „Jedno nebe.“ Všechno se vším souvisí. A jestliže já mám dojem, že jsem jiný než ostatní, je to úsměvné. 

https://nakladatelstvi.portal.cz/casopisy/rodina-a-skola/90567/vychova-bez-trestu

A na úrovni školství?

Tam nastal čas, abychom děti nevedli k individualismu, ale učili je spolupracovat. A nejsem jediný, kdo si to myslí. Časté zakázky, které teď ze škol dostávám, znějí: „Jak obohatit výuku a jak vést děti k tomu, aby lépe spolupracovaly.“

Mám pocit, že učitelé snad poprvé v životě cítí opravdovou nejistotu. Doteď měli pevné úvazky, jasně daný školní rok a pak léto. Teď jsou úplně rozhození a nebudeme si nic nalhávat – mnoho učitelů není psychicky vybaveno něco takového zvládnout. Co byste nám poradil?

Každý učitel si musí uvědomit, v jakém stavu se právě nachází. Pokud učil déle než pět šest let, je už automaticky v určitém stereotypu – rituálu, který velmi mírně evolučně obnovuje, aby ho práce bavila. Ale teď mu někdo zvenčí tvrdě velí, jakou formou bude učit. Trpí srdcaři, protože ti před sebou potřebují dítě. A bohužel mají často i tendence utíkat. A trochu se nám obrací karta – čím víc má v této chvíli učitel praxe, tím hůř pro něj. Smekám před těmi, kteří se dokázali rychle zadaptovat. A nesmírně si vážím těch, kteří už na jaře chodili dům od domu, pokud to bylo třeba, a vysvětlovali rodičům a dětem, co je potřeba pochopit, když on-line výuka nebyla možná z důvodu chybějícího technického vybavení nebo šlo o děti se speciálními potřebami. 

A co máme my učitelé v této situaci radit žákům?

Celá rodina si doma musí jasně určit teritorium. Puberťák má na dveřích napsáno zákaz vstupu. Když se mu otevřou dveře, musí se vyvalit ten správný odér, a pokud mu tam matka uklidí, puberťák možná raději půjde do squatu. To, co se nyní děje kolem nás, narušuje naše návyky, rituály a stereotypy, ničí nám naše těšení se. Totálně se pak rozplývá rytmus dne. Ale člověk podle rytmu žije. Jenže rodiče teď musí neustále jednat operativně – přesouvají, ruší. A učitelé najednou kromě svých dětí řeší ještě cizí děti a výuku. Uvědomíte si dnes do večera alespoň tři události, na které se těšíte? Minimálně jedna nesmí souviset s jinými lidmi. A pokud máte tři prvky, události, na které se můžete těšit, zvládnete den. To učte děti.