Emoce a komunikace: jak předejít emočním únosům?

Emoce jsou naším palivem a energií. Pomáhají nám přežít, uspět. Jsou kompasem, který nás upozorňuje na to, co je pro nás v životě důležité, pomáhají nám v rozhodování. Emoce mají mnoho pozitiv.

Říká se ale, že čeho je moc, toho je příliš. A toto rčení platí zplna pro komunikační situace, ve kterých prožíváme silné emoce. Ty mohou naši komunikaci negativně ovlivnit. Ukažme si to na příkladu.

Hektické ráno

Jana pracuje jako učitelka v mateřské škole. Ráno se vzbudí, přichystá dětem svačinu, vypraví je do školy, rychle se nasnídá, připraví se a běží do práce. Po cestě zjistí, že si doma zapomněla mobilní telefon, tak se ještě vrací zpátky. Ujede jí autobus. V práci ji kolegyně přivítá slovy: „No konečně…“ Třídou se rozléhá křik. Jana si všimne si, že Marušce z nosu teče zelená nudle a má horké čelo. Rodiče Marušky nezvedají telefon. Je začátek pracovní doby a Jana už by nejraději šla domů. Zatne zuby a nasadí úsměv. Věnuje se dětem, snaží se je zabavit, uklidňuje konflikty. Očima posouvá hodinovou ručičku ke konci pracovní doby. Konečně. Jana přichází vyčerpaná domů. Otevře dveře a v předsíni vidí poházené školní tašky a boty. Nakoukne do pokojíčku a vidí rozházené hračky na zemi. Cítí, jak se jí hrne krev do hlavy a ovládá ji vztek: „Děláte si ze mě legraci? Jsem snad vaše služka? Proč mám po vás pořád uklízet? Máte měsíc zaracha. A žádná televize!“ Partner strčí hlavu do pokojíčku: „Miláčku, co se děje?“ – „Ještě se ptej! To jsem snad na to všechno sama? Chováš se jak malej. Děti z tebe mají jenom srandu. Nemáš u nich autoritu. Víte co, nechte mě všichni na pokoji…“  Janě je do pláče. Zavírá se v koupelně. Mrzí ji, že na děti a muže křičela.

Proč se Jana zachovala tak, že svého jednání následně litovala? Proč nedokázala danou záležitost vyřešit věcně a v klidu? V krátkosti řečeno – Jana se stala obětí emočního únosu (neboli únosu amygdalou). Tento pojem, který ve své knize „Emoční inteligence“ v roce 1995 popsal psycholog Daniel Goleman, si v tomto článku vysvětlíme a řekneme si, jak emočnímu únosu předcházet. A začneme dvěma klíčovými neurologickými pojmy – limbickým systémem a neokortexem.

Co se stane, když vaši komunikaci ovládne kůň

Limbický systém (zjednodušeně emoční mozek) je evolučně starší část mozku zodpovědná za emoce, vzpomínky a návyky. Jeho součástí je amygdala, která pečlivě a neustále sleduje informace přicházející ze smyslových orgánů, srovnává to, co se děje teď, se zkušenostmi z minula a vyhodnocuje, jestli náhodou nenastala nějaká krizová situace. Pokud vyhodnotí, že je situace ohrožující, vyšle poplašné signály do dalších částí mozku a převezme kontrolu nad naším racionálním myšlením a jednáním (to celé proběhne velice rychle, ve zlomku sekundy). Výsledkem jsou potom často různé nefunkční komunikační strategie, které spadají do tří základních automatických reakcí na ohrožení:

1.            začneme druhého napadat, vyhlásíme protiútok,

2.            bráníme se, obhajujeme se, snažíme se z komunikace stáhnout,

3.            nebo ustrneme a nic kloudného nás nenapadne (a vhodná slova nám přijdou na mysl, až když se emoce uklidní).

Abyste si nemuseli pamatovat odborné názvy, využiju dále přirovnání emočního mozku ke koni – k bytosti, která má v sobě ohromnou sílu a když se splaší, umí ze sedla shodit svého jezdce (neboli racionální část mozku, kterou popíšu dále).

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

-red-