Zarouškovaný svět

Tohle se dělo na jaře. V té době byly poprvé zavřeny školy a děti poprvé zažily výuku on-line. Z rodičů se stali pedagogové a zjistilo se, že to takhle asi dlouhodobě nepůjde. Dětem chyběli spolužáci i učitelé, rodičům chyběl čas na práci i zkušenosti s tím, učit se s dětmi celé dny. 

Nouzový stav skončil, bohudíky. Bylo léto, prázdniny a začalo promořování. Roušky spočívaly na dně zásuvek. Ústa dospělých i dětí zase volně dýchala – ale ouha! Promoření se zdařilo tak „dobře“, že jsme najednou ve výskytu covidu jedni z nejhorších v Evropě A to jsme na jaře byli premianti. Takže všechno špatně, zpátky do roušek! 

https://nakladatelstvi.portal.cz/casopisy/rodina-a-skola/91250/mentorink:-dulezity-pomocnik-ucitele

Rouška není kapesník

Pojďme se podívat na to, co nyní na podzim máme k dispozici, co se ústenek, roušek a respirátorů týká. A jak na toto hygienické opatření reagují děti. 

Vše, co zahaluje spodní část obličeje, má kromě hygienického účelu také pár nevýhod. Nepoznáte, kdo se k vám blíží, ani jak se tváří, a špatně slyšíte, co vám přes zarouškovaná ústa povídá. Pro svého nositele rouška představuje bariéru proti šíření jím vydechovaných kapének do okolí a brání v dotýkání se obličeje infikovanou či znečištěnou rukou. Ale také zadržuje vlhký vzduch v blízkosti nosu a úst, mírně zhoršuje dýchání, zamlžuje brýle a autistům či úzkostným dětem i dospělým vysloveně leze na nervy. 

Ústenky, tedy roušky šité doma či levně zakoupené u stánků, jsou většinou z bavlny, mají jednu či dvě vrstvy a v ideálním případě kryjí nos i ústa až pod bradu. Jsou na opakované použití, mohou se vyvařovat a je dobré je přežehlit. Jejich nevýhodou je to, že filtrují jen mechanické částice. Kapénky, které vydechujeme, se na nich srážejí. V roušce pak kape z nosu a špatně se nám dýchá. Tuto roušku děti často používají jako kapesník a moc dlouho v ní nevydrží.