Zastavit a ztišit

V jednom rozhovoru jste zmiňoval, že ve vašem mládí neexistovalo, aby byla na Štědrý večer otevřená nějaká restaurace, zatímco dnes jsou otevřené všechny. Rodiny nejsou spolu pohromadě, a když to nejde doma, tak jdou do restaurace.  Co se to stalo? 

Neřekl jsem všechny, ale že jich počet pomalu roste. Což souvisí s tím, že Štědrý den není všude chápán jako společenství rodin u jednoho stolu. Příčin je několik. Od rozbitých rodinných vazeb přes rozdílné hodnotové světy až po chybějící kondenzační jádro, které by všechny spojovalo. Vymírají současně také jednotící tradice, kterými byly v minulosti například společná účast na půlnoční mši, i když dnes je většina jejích účastníků bez křesťanské či jakékoli víry. Chybí společný zpěv koled. Ono se vůbec v současných rodinách málo zpívá. Dokumentovat to může případ jedné mojí klientky, která trávila Štědrý večer v restauraci s kamarády u piva, protože neměla zájem jej trávit s rozvedenými rodiči, kteří už měli své nové partnery a rodiny. Mimoto se někteří lidé vánočních svátků bojí pro jejich fyzickou, psychickou a finanční náročnost. 

Nepomůže tedy koronavirus v tomto ohledu? Že rodiny zůstanou pohromadě?  

Nedomnívám se, že by mohl koronavirus sloužit jako pojící sváteční tmel. Spíše naopak! Může zvýšit napětí v násilně vytvořeném „rodinném vězení“.  

To mě přivádí k další otázce – ještě dlouho po druhé světové válce žila řada rodin, hlavně na venkově, v podstatě v jedné místnosti. Dohromady. Jak se to dalo zvládnout? Byli lidé vzájemně tolerantnější, nebo to šlo jen díky tomu, že někdo (obvykle otec rodiny) tomu prostě velel, často dost nemilosrdně? 

Nenechte si ujít: Rodiče a jejich mamahotely, Školní šikana: v zajetí role, Může mentální trénink zlepšit naši osobnost?, Proč bydlíme sami

Možná obojí. Svoji roli zde hrálo také to, že jak oni, tak předchozí generace žili podobně stísněně, i když nebyla válka ani poválečný stav. Bylo to tehdy běžné. Dneska není výjimkou, že v bytě nebo rodinném domku má každý člen domácnosti svoji místnost. Asi by nezvládli, kdyby dvě generace den co den musely žít v jedné místnosti na pavlači a mít společné WC s dalšími partajemi na chodbě. V minulosti byli lidé vděční i za takovou situaci.  

Vánoce jsou svátkem církevním, slaví se narození Ježíše Krista. Tento aspekt ale ve stále ateističtější společnosti ustupuje do pozadí. Co mají tedy o Vánocích slavit ti, co nejsou věřící, ale zároveň nechtějí Vánoce vnímat jen jako svátek konzumu?  

V první řadě jsem opatrný na pojem „ateistická společnost“. Vůbec by mi nevadilo, ač jsem katolický kněz, kdyby společnost byla vpravdě a v poctivosti ateistická. Ono tomu ale tak není. Mnoho lidí má velmi razantní názory na náboženství a neví o něm dohromady nic. Naše společnost je především nábožensky velmi hloupá, duchovně nevzdělaná, filozofií netknutá a v hledání smyslu života líná. Pěstuje se filozofické provizorium, které vyúsťuje v duchovní vakuum.  

Lidé, kteří neslaví narození Ježíše Krista, mají v současné době obrovský výběr jiného obsahu těchto svátků. Mohou slavit svátky zimy, svátky Slunovratu, svátky dětí, svátky rodiny, svátky prodlouženého víkendu a tak dál a tak dál. Nabídka je v tomto směru pestřejší než zboží v supermarketu.   

Ale na vážnější notu. Zkusme se o Vánocích alespoň zastavit a ztišit.  Mám několik přátel, kteří jsou ateisté, ale říkají, že čas od času zajdou do ticha kostela. Že se tam nemodlí, ale jsou v absolutním tichu, zavřou oči a poslouchají to, co v kvaltu života není možné. Mně se tohle to velice líbí. Nemusí to být zrovna kostel, člověk může jít do lesa, někam, kde je opravdu absolutní ticho, a toto ticho prožít. My toto neumíme, zapomněli jsme to. Naši předkové to dokázali, uměli se takzvaně ztišit, vnitřně ztišit. Takže toto by mělo být také darem Vánoc. Zastavit se, ztišit a poslouchat něco, co je v nás. Někomu se to povede lépe, někomu hůře, ale díky za to, co jsme v tomto tichu prožili, protože ticho je veliká věc. Proto také Tichá noc.