Naučili jsme školy zajímat se o živý jazyk

Vrhla ses do projektů EU hned, jak se v Česku objevily?

Ne, ještě předcházelo jedno programovací období, které jsme nestihli, protože mi chvíli trvalo, než jsem přesvědčila šéfy o tom, že má smysl do evropských projektů jít.

Jaké jsi měla argumenty? I dnes ještě slýchám kritiku na projekty EU a jejich nesmyslnost.

Když je člověk v soukromé instituci, přistupuje k projektům jinak než ve státní škole či instituci, kde v mnoha případech jsou zvyklí peníze dostávat automaticky. Ale soukromá firma, pokud se chce rozvíjet a je-li malou firmou, což naše jazykovka zpočátku byla, musí hledat prostředky někde jinde. My tehdy začínali na projektu zaměřeném na vzdělávání lektorů cizích jazyků. Chtěli jsme totiž pracovat na kvalitě personálu a vlastních prostředků jsme tolik neměli, takže nám to velmi pomohlo.

Hello nezůstalo jen jazykovou školou, ale začalo se rozšiřovat…

Nejdřív se objevila mateřská škola. A tam už jsme pomalu koketovali s prvními investičními projekty. Do té doby jazykovka sahala po tzv. měkkých projektech zaměřených na vzdělávání a lidské zdroje. Nový projekt se už týkal menší rekonstrukce prostor a zařízení pro předškolní vzdělávání. Školka už tehdy rok fungovala a my díky projektu nabídli dětské centrum, které umožňovalo péči o děti rodičům, kteří se potřebovali po rodičovské dovolené uplatnit na trhu práce. Projekt reagoval na tehdejší nedostatek pracovní síly, takže výzva ministerstva práce a sociálních věcí byla zaměřena právě na rychlý návrat rodičů zpět do práce. Jenže zařízení pro děti chyběla.

Ke školce přibyla základní škola a gymnázium a ty ses stala projektovou manažerkou všech těchto institucí. Jak to na projektovém poli vypadá aktuálně?

Záběr máme velmi široký. Od úpravy školní zahrady přes vzdělávání našich pedagogů, ale i učitelů z jiných škol, stavíme vlastní mateřskou školu, vybavujeme učebny novými technologiemi. Ale vše se vzájemně doplňuje. 

To zní velmi jednoduše. Mám instituci a sahám si do různých šuplíků pro projety a stavím a zvelebuju. Proč to tedy nedělají všechny školy?

Problémem je personální kapacita. Ačkoli se teď poskytovatelé jako ministerstvo školství, práce či průmyslu a obchodu snaží postupy zjednodušovat, je i tak náročnost projektů velká. Navíc, co výzva, to jiná pravidla. Pro menší instituce je to příliš složité. Státní instituce si pak raději sáhnou na kraj či obec. Tam jsou peníze „bezpracně“. Ale státní školy se často musí vměstnat do obecných projektů, které pro ně vymyslí instituce, byť s dobrým úmyslem, ale často s neznalostí konkrétních problémů. My si vybíráme projekty na míru. A pochopitelně se i díváme, co tady v Ostravě či komunitě v Porubě chybí.

Stále mi z toho vyplývá, že by se i státním školám, které to myslí se svým rozvojem vážně, mohlo vyplatit řešit si projekty samy.

U menších projektů toho jsou schopny – například u šablon. Ale rozsáhlejší projekty, které například předpokládají spolupráci s dalšími institucemi, či ty investiční, jež jsou náročné z hlediska výběrových zřízení, ty jsou pro ně bez nějaké pomoci zvenčí téměř nereálné.

Ty jsi přece taky pro školu personálně „navíc“, ale právě projekty si na sebe dokážeš vydělat, plus se škola rozvíjí a rozrůstá. A to se ani nebavím o tom, že soukromá instituce často musí projekty spolufinancovat z vlastních zdrojů, což státní školy nemusí. Nevyplatil by se tedy i jim člověk, jako jsi ty?

Asi ano. Jenže takovým ideálním člověkem by byl ředitel školy. O škole ví nejvíc, ví, kam se chce rozvíjet i jaké má personální možnosti. A musel by být schopen si projekty sám napsat a administrovat, což je nereálné. Každý projekt totiž prochází určitým cyklem. Na začátku je žádost, ta je časově nejnáročnější, musí se napsat tak, aby dávala smysl škole, ale i odpovídala kritériím. Neumím si představit, že by na to člověk zainteresovaný na pravidelném chodu školy našel čas. Navíc to nikdy není jen práce jednoho člověka. K projektu je potřeba tým a pedagogičtí pracovníci ve státních školách často nemají motivaci dělat něco navíc. To je na soukromé škole taky jiné.

Nějaká cesta být přece musí.

Umím si představit, že by jednoho projektového manažera mohly sdílet dvě až tři školy. Magistrát města Ostravy nebo obec Poruba už takovým směrem pomalinku jdou – mají tendenci školám pomáhat. Existuje zde třeba koordinátor pro projekty mezinárodního charakteru či koordinátor pro rodilé mluvčí.