Facebooková neuróza

Sleduji patologické projevy na sítích asi rok a půl a závěrem mých pozorování je velké tučné NEVÍM. Vím zcela jistě, že většina facebookových diskusí není komunikace, ale neurotická rivalizace  plná regrese. Ale nevím, zda internet ta kvanta neurotiků vytvořil, nebo zda jen našli platformu, kde svou neurózu ventilovat v plné nádheře. Anebo zda se díky povaze internetové komunikace začali neuroticky projevovat i lidé, kteří jsou v realitě v rámci širší normy duševně zdraví, ale zlákala je svůdnost regrese na anonymním facebookovém účtu. 

Sloupek Milana Petráka: Dělníci sociálních sítí

Neurózu, mohu-li básnicky, Freud definoval jako hluboký vnitřní rozpor mezi chtěným a povoleným. A díky své osobnostní struktuře viděl za tímto rozporem sexuální motivy. Já, pouhý sociální psycholog, nejsem kompetentní je hledat – a tak zůstávám u analýzy produktu, písemného projevu. V několika bodech shrnu rozdíly mezi sociální komunikací v reálném životě a na internetu, nejčastěji na Facebooku.  

V čem je internet jiný?  

• Sociální komunikace Homo sapiens se vždy odehrávala mezi jedinci, kteří si byli na dohled a na doslech, a většinou mluvili s jinými, sobě známými jedinci. Značná část facebookové komunikace však probíhá mezi jedinci, kteří se vzájemně neznají, nevidí, nejsou ve fyzické blízkosti, a nikdo z nich nemůže být bezprostředně ohrožen následky svého agresivního sdělení. Pohled do obličeje osoby, se kterou komunikujeme, je základní zpětnovazební kanál v komunikaci. Na Facebooku chybí. 

• Nošení masky bylo v naší kultuře vždy považováno za něco buď svátečního, spojeného s rituálem (masopust), anebo za cosi děsivého. Maskovali se lupiči, a kápi zakrývající obličej nosili i kati. V internetové komunikaci je naprosto normální anonymní profil. To vede k chování typickému pro „člověka s maskou“. Člověka, který za své výroky a činy nenese zodpovědnost.  

• Sociální komunikace probíhá na nějakém konkrétním teritoriu. Vnímání teritoriality na Facebooku je u většiny uživatelů zcela rozmazané. Na svém účtu, který mám pronajatý od Zuckerberga, mám svou zeď. Na ni například doma na svém iPadu, ve vlastní posteli, napíšu, že veverky smrděj. Byl jsem kdysi v útulku pro veverky, a smrděly. Milovnice veverek má zapnuté sledování mých veřejných příspěvků a kdysi mě požádala o přátelství. Beru všechny ženy, ale o její existenci vůbec nevím. Ona však najednou vidí, že u ní doma, na jejím gauči, má ve svém mobilu na své main page číst, že veverky smrděj?!? Napíše mi tedy, že to už nikdy nesmím říkat, jinak mě zablokuje. Chová se, jako bych byl nezvaná návštěva u ní doma.  

Přečtěte si také: Kmenové války dnešních dnů

Jev, kterému se již neříká hysterie 

Raboch, Pavlovský a Janotová ve své práci Psychiatrie – minimum pro praxi považují disociativní poruchy (F 44) za klasický výraz freudiánského konceptu, za vybujelý behaviorální novotvar z tlaku, který generují protichůdná nutkání id a superega, za odštěpení nepříjemného obsahu, jeho vytěsnění z vědomí či jeho zatlačení někam na samý okraj paměti. Osobnost trpící histrionskou poruchou (F 60.4, infantilní, hysterická) dává najevo přehnané, divadelní a naprosto falešné emoce. Je naprosto labilní a nejistá. Umí myslet jen na sebe a je mimořádně závislá na ocenění okolí. Takoví lidé se neustále předvádějí, chtějí být v centru pozornosti. Intrikují, lžou a manipulují. Jejich vztahy – nejen partnerské – jsou provázeny výčitkami, ponižováním druhého a prudkými zvraty od lásky k nenávisti, vyznačují se udáváním, pomlouváním a anonymními dopisy či vzkazy. Zatím všeobecně neuznaná (bez kódu F) je narcistická porucha osobnosti, pro niž je typické přeceňování vlastní důležitosti, schopností, znalostí, dovedností a jedinečnosti. Takoví lidé se považují za nejchytřejší v celém okolí, pochopí je jen veleduši. Jsou díky permanentní úzkosti a strachu z vlastního selhání přecitlivělí na kritiku – reagují agresí a hněvem, trpí pocity ponížení. Jsou zcela bez empatie, ochotni kdykoliv vykořisťovat okolí.  Ale hysterici a hysteričky už to dnes nejsou, není to politicky korektní označení.  

Děti, nebo dospělí? Facebook to nezajímá.

Objevil jsem však i v moderních termínech jednu starou dobrou diagnózu, které se za nás říkalo normálně „neuróza“: F40.1 Sociální fobie. Strach ze zkoumavých pohledů, který vede ke strachu ze styku s jinými lidmi. Souvisí s nízkým sebevědomím a strachem z kritiky. Průvodními symptomy jsou zrudnutí, třes, strach ze zvracení, nucení k močení.