Děti už dneska z děcáku neutíkají…

Říká se, že většinu osazenstva dětských domovů tvoří romské děti. Je to tak? 

V našem dětském domově máme padesát pět dětí, z toho čistokrevných Romů je asi osm. Je mýtus, že Romové se nechtějí starat o děti. Naopak. Bílí se nechtějí starat.  

Další mýtem je nejspíš představa dětského domova coby sirotčince.   

Oboustranný sirotek je naprostá výjimka. 

Většina dětí, co žije v dětském domově, tedy má svoje rodiče? 

Minimálně jednoho. A ten rodič není úplně v pořádku. Buď nebyl schopen zajistit dítěti živobytí, bydlení, docházku do školy, nebo ho týral, propadl drogám, alkoholu, onemocněl… Mezi lidem obecným totiž panuje ještě jeden mýtus, který mi vadí víc než ten o Romech, a sice, že do dětského domova se dávají děti zbytečně. Má se za to, že situace v rodině se dá zlepšit a dítě by mohlo zůstat doma. Naše zkušenost je taková, že když se k nám dítě dostane, už opravdu nešlo se situací v rodině nic dělat. A nebyl nikdo v okolí ani žádná pěstounská rodina, která by se o něj postarala. My jsme poslední záchrana v systému. Kdybychom neexistovali, děti skončí na ulici. 

Prý jsou i rodiče, co dají děti do dětského domova, aby je šatil, živil, obstarával školní pomůcky – a oni si pak potomky berou na víkendy.  

Někdy si děti berou na víkendy, to ano, ale rodiče děti do dětského domova nedávají. Dává je tam soud. Měli jsme tuším jeden případ, kdy rodič sám dal návrh na umístění dítěte do dětského domova, ale to je naprostá rarita.  

A stalo se někdy, že k vám přišlo dítě na vlastní žádost? 

Málokdy. Za celou dobu si pamatuji na jednoho chlapce. Jiná věc ale je, pokud děti chtějí studovat, tak je tady necháváme i po dovršení plnoletosti. Potom jsou u nás na vlastní žádost. 

Jaký mají děti z děcáku vztah ke svým rodičům? 

Obvykle k nim velmi tíhnou, i když s nimi mnohdy zažily drsné zkušenosti. Občas se třeba stává, že rodič při návštěvě okrade své dítě o kapesné, které u nás dostává, ale dítě ho má přesto rádo. I děti z pěstounských rodin začnou po čase hledat svoje biologické rodiče. Být bez rodiny je velká deprivace. To vykořenění se s nimi táhne celý život. Brání jim navazovat hlubší vztahy, když ten první vztah k matce a otci zklamal. Jediná jistota, kterou měli na světě mít, se neuskutečnila. Na čem tedy mají stavět?  

Odložené děti ke svým rodičům lnou, zatímco mnoho dětí z úplných, dobře situovaných rodin si rodičů neváží.  

To je paradox, že? Ale ta láska není bezvýhradná. Měli jsme tu sourozence, které matka fyzicky týrala. Přišli se spáleninami, protože jim doma típali o ruce a nohy cigarety. Ti o mámě dobré slovo neřekli. Ani na ni nevzpomněli.  

Které dětské příběhy ve vás obzvlášť uvízly? 

To by bylo na knihu. Co dítě, to příběh. 

Jedna vychovatelka mi vyprávěla, jak doprovázela chlapce z děcáku na návštěvy do věznice za mámou, co seděla za zpronevěru. Jedno uklouznutí v životě ji stálo několik let bez syna. Brečeli prý všichni…  

Příběhy jsou různé. Máme tu chlapce, jehož maminka je taky zavřená, ale syn za ní nechce jezdit. Neví, co si s ní má povídat, a nevěří jí, že ho chce vidět kvůli němu. Ona ho chce vidět, aby si vylepšila profil ve věznici.  Kluk tam jezdí za trest. Myslí si, že až máma vyjde z vězení, zase na něj zapomene.