Jizvy vždycky zůstanou

Svůj první rozvod jste v jedné ze svých knih přirovnal ke „skoku z vysoký černý věže“. Dá se to přiblížit člověku, který nic podobného nezažil?

Zásadní rozdíl je v tom, jestli se člověk rozvádí s partnerem, nebo partner s ním. V tom prvním případě je to více racionální a trochu méně bolestivé. Já ovšem jaksi při dvou svých rozvodech zažil obě verze. 

Můj známý se v noci před odchodem od rodiny šel podívat na svoji spící dvouletou dceru. Tuto životní situaci řadí k nejbolestnějším chvílím, jaké kdy zažil. Pamatujete si na něco podobného? 

Ano. Ta náhlá nemožnost mít děti pořád u sebe, vídat je každý den, pro mne byla na rozvodu to vůbec nejhorší. Na expartnera či expartnerku býváme po rozvodu naštvaní, což aklimatizaci pomáhá. Děti ovšem v jejich nepřítomnosti naopak milujeme ještě víc.

Může podle vás rozvod způsobit dospělému člověku opravdové životní trauma, srovnatelné s pocity lidí za války či v koncentráku, jak jsem to nedávno četl v jedné diskusi na internetu? 

Tu zkušenost naštěstí nemám, neumím to porovnat. Laicky bych řekl, že válka či koncentrák představují utrpení nesrovnatelně větší, ale zase je tam jasný nepřítel. Jasný padouch. U rozvodu to může být komplikovanější – třeba proto, že padoucha manžela nebo tu svini exmanželku stále ještě trochu milujeme… 

Kamarádka říkala, že se jí rozvodem rozpadl život na tisíc kousků a dodnes ho slepuje dohromady, tedy svou představu o správném životě. Vnímáte to podobně?

Metafoře rozbitého světa díky druhému rozvodu rozumím, ale po tom prvním jsem měl naopak pocit, že svůj svět začínám slepovat dohromady.