Odejdi v míru

Hranice vlastních možností

Filozof Karl Popper zajímavým způsobem vysvětluje, jak poznáme, co je skutečné. Dítě prý naráží na příčky své postýlky, nemůže jimi projít, a tak poznává, že jsou skutečné. Zároveň můžeme říct, že tyto příčky mu nastavují hranice jeho možností. Až ale se jeho schopnosti zdokonalí, zjistí nejspíš, že strana postýlky se dá přelézt, takže dětské možnosti a hranice se rozšíří. Podobné omezení hranicemi představuje vězení – ale co hrabě Monte Christo, který se rozhodl, že se z žaláře prokope ven? Hranice vlastních možností jsou dány našimi schopnostmi, ale tyto schopnosti můžeme pružně zvyšovat. Samozřejmě to stojí úsilí a jen my se musíme rozhodnout, jestli nám rozšíření našich hranic za takové úsilí stojí.

Hranice s lidmi

Když něco vpustím do svých hranic, přijmu to jako součást sebe samého a jsem za to zodpovědný. A naopak to, co takto nevpustím, chci od sebe oddělit a zodpovědný se za to necítím. Tak si, jak říká americká psycholožka Elaine Aron, držím hranice vůči chřipce, zloději, prachu – nechci s nimi mít nic společného. Pokud neumím říct „ne“ osobě, která mě štve, přijal jsem ji jako součást vlastního života a jsem za ni svým způsobem zodpovědný. Opravdu to tak chci? Někdy je to něco mezi. V žádném případě totiž nemusíte své přátele, kolegy, partnera, ba ani děti do svého života přijmout plně. Psychologové Elaine a Artur Aronovi jsou autoři teorie seberozšíření. Tu ukazují na modelu dvou protínajících se kruhů. Jednotlivý kruh představuje jedince, obvod kruhu pak hranice vůči vnějšímu světu. V průniku obou kruhů je společný prostor lidí, kteří mají vztah. V tomto společném prostoru se člověk rozšiřuje o schopnosti a svět druhého člověka, ale také tam ztrácí svoji autonomii. Irena je někdy zahlcená požadavky svých dětí, protože má pocit, že je musí všechny řešit. Jak moc chce Irena splynout se svými dětmi? Nechce náhodou, aby byly její děti částečně autonomní, a nechce si zároveň i ona rozšířit svou autonomní část?

V době tolika podnětů a možností, jako je ta naše, jsme více než jindy náchylní k pocitu zahlcení a únavy. Jak z toho ven? Přečtěte si článek Únava (nejen) u vysoce citlivých lidí.

Hranice v neverbální komunikaci

Každý člověk si zachovává svůj osobní prostor, který je velký podle toho, jak intimní vztah s druhým člověkem má. Svého milence samozřejmě pustíme blíže než sousedku. V neverbální komunikaci se někdy tato blízkost a to, že ji každý vnímá jinak, projevuje takzvaným proxemickým tancem („proximus“ latinsky znamená „nejbližší“). Někdo se ke mně přiblíží víc, než je mi příjemné, a já reaguji tím, že poodstoupím. Pokud můj signál nepochopí, může se zase o něco přiblížit, což bude mít za následek další můj krok dozadu, takže spolu tančíme hru na přibližování a oddalování a odsouváme se dál a dál.

Dvě metody nastavování hranic druhým lidem