Hranice a zodpovědnost

Názory se rozprostírají z jednoho radikálního konce naprosto benevolentní výchovy přes různé kompromisy až po autoritářské tipy, jak dítě „srovnat do latě jako za starých časů“. V podstatě všechny tyto rady se však točí kolem jednoho kouzelného slůvka, a to jsou „hranice“.

Hranice

Jak dětem takové hranice nastavit? Kde mají být? Čím je mají rodiče vymáhat a má vůbec cenu nějaké hranice nastavovat? Není dítě již od malička vlastně osobnost, které by se měla nechat svoboda a dostatek prostoru k tomu, aby se sama rozvinula? Michael Winterhoff, německý dětský psychiatr, je toho názoru, že pokud jsou rodiče příliš benevolentní a nenastaví dětem hranice, či nevyžadují jejich dodržování, přenášejí tím na děti příliš velkou zodpovědnost. V podstatě tím přenechávají výchovu na dítěti samotném v domnění, že je dostatečně zralé k tomu, aby si samo určilo, co je a není správné.

Tím však znesnadňují vývoj jejich osobnosti, která se teprve vyvíjí, ačkoliv rodiče někdy omlouvají chování svých předškolních dětí výroky typu: „Moje dítě je silná osobnost, prosazuje si svou, protože ví, co chce.“ Ve skutečnosti však nejde o projevy osobnosti, ale o běžné chování malých dětí, které „zkouší“, kde jsou mantinely, o které se mohou opřít. A když na žádné nenarazí, stávají se z nich podle Michaela Winterhoffa tyrani.

Dítě, nebo malý dospělý?

Pokud se k dětem budeme chovat jako k hotovým osobnostem, které nepotřebují žádnou regulaci a ochranu, stavíme je tím do rovnocenné role dospělých, na kterou však nejsou připravené. Na základě své praxe a pozorování popisuje Winterhoff tři poruchy vztahů mezi rodičem a dítětem, které mají vliv na vývoj dětské osobnosti a také na vztahy v rodině, a to partnerství, projekci a symbiózu. 

Ve všech případech jde o vztah mezi dítětem a rodičem, který je pokřiven snahou rodiče za každou cenu být s dítětem zadobře, čímž mu předává moc a narušuje přirozenou hierarchii v rodině. V některých případech je dítě stavěno do rovnocenné role s rodiči a je tím pádem například nadměrně zatěžováno tématy, od kterých by v běžném rodinném vztahu bylo uchráněno (příkladem může být rozvod v rodině, kdy je dítě zatahováno do manželských problémů).

Neustálé diskuze

První ze tří poruch, kterou Winterhoff nazval partnerství, by se dala popsat jako diskuzní, benevolentní výchova, kdy rodiči záleží na tom, aby byl s dítětem v souladu, a tudíž neustále dítěti vše vysvětluje a diskutuje o tom, co a proč se musí udělat. Tyto diskuze staví dítě do role rovnocenného partnera, který pak ztrácí důvěru v dospělé a vzhledem k tomu, že na takové jednání není ještě připravené, je podle Winterhoffa ohrožen i vývoj některých psychických funkcí, jako je svědomí, odolnost vůči stresu či schopnost spolupracovat.