Jak přežít pubertu

Ač se to z naší dospělé perspektivy nezdá, roky dospívání představují v lidském životě jedno z nejnáročnějších období. Sekundárně to samozřejmě ovlivňuje i nás jako rodiče i učitele – ze zvídavých, nadšeně reagujících dětí se stávají znudění ignoranti nebo rebelové neustále atakující všechny myslitelné hranice. Občas se ale přece jen přihodí, že se ve třídě puberťáků objeví žák, který se ani po přechodu na druhý stupeň vlastně tak moc nezměnil. Jaká úleva, říkáte si? 

Dětští psychologové by nejspíš varovně povytáhli obočí – nejistota, nejednou maskovaná velkými rameny, a více či méně bouřlivé hledání sebe sama k období dospívání neoddělitelně patří. Pokud jedinec ve věku 11–15 let nezačíná být kritický vůči dospělým a nehledá své místo mezi vrstevníky, neplní svůj přirozený vývojový úkol. 

Tělo jako důkaz

Nástup puberty řízený probuzenými hormony mění těla dívek i chlapců a přináší do jejich života zmatek a nejistotu. Jako problém se už standardně zmiňuje, že děvčata mnohdy odmítají přijmout rýsující se ženské křivky, protože to považují za tloustnutí – zejména když je mediálně propagována extrémní štíhlost modelek, připomínajících chodící ramínka na šaty. Ve hře jsou ale i na první pohled méně viditelné faktory. Dozrávání pohlavních orgánů a rozvoj sekundárních pohlavních znaků, jejichž důsledkem je v relativně krátkém čase „jiné tělo“, představuje zásah do identity každého jedince. Pohled do zrcadla jasně říká, že nic už nebude jako dřív, že přicházejí nové role, nové úkoly a že je třeba hledat nové pojetí sebe sama. 

Občas to mládeži sami nechtěně trochu komplikujeme svými komentáři. Hláška tělocvikáře „Tak hejbni tím zadkem“, určená žákyni sedmého ročníku při běhu na 400 m, kterou pamatuji ze svých školních let, je, doufám, dnes už spolehlivě „přes čáru“. Jenže přecitlivělému dospívání bohatě stačí otcův komentář o novém chmýří, které má junior pod nosem. Cokoli ohledně těla a sexuality, co z úst dospělého jen vzdáleně připomíná sarkasmus, může působit jako střela z nepřátelského břehu, před níž je nutné se bránit (nejlépe útokem) a za žádnou cenu neukázat slabé místo.  

Školní prostředí představuje potenciální tenký led i ve vrstevnickém světě: tělocvik s nezbytným převlékáním v šatnách, lyžařské výcviky a školy v přírodě mohou znamenat noční můru pro děti, které jsou svým tělesným vývojem o něco dopředu, nebo naopak pozadu. Lišit se v době, kdy vrstevníci a jejich uznání získávají na významu, je problém. Svůj domnělý handicap může puberťák citlivě vnímat i v případě, že ho nikdo jiný neřeší. 

Jsou-li svědkem této „jinakosti“ kluci a holky, kteří nepatří mezi blízké kamarády, tím hůř. Brýlatý nebo zrzavý žák už dávno nepoutá tolik pozornosti jako před lety, ale mít prsa nebo menstruaci, když je ostatní nemají (nebo naopak), či se lišit velikostí penisu, to je trápení, které spolehlivě přežívá z generace na generaci. „Puberta definitivně zvýrazní mužské či ženské atributy a dospívající se začnou bát, zda dokážou být v životě spokojení a šťastní ve svém mužském nebo ženském těle,“ říká psycholog Jan Kulhánek. Podle výzkumů dokonce každý sedmý chlapec nebo dívka v tomto období zapochybují o vlastní sexuální orientaci.