Každá minuta se počítá. Skutečně?

Karlovarský filmový festival přinesl mimo jiné snímek dokumentaristky Eriky Hníkové nazvaný Každá minuta života. Pojednává o kloučkovi Miškovi, z něhož se jeho rodiče snaží cílevědomým tréninkem a důsledně zdravou životosprávou vychovat úspěšného sportovce.

Hanuliakovi se inspirovali přístupem, jehož autorem je Pavel Zacha, jehož syn je nyní úspěšným hokejistou v NHL. Zacha své koncepci výchovy říká Kamevéda, což je zkratka pro komplexní multirozvojovou výchovu dětí. Jedná se o poměrně mladý přístup a jeho uplatňování vyžaduje důslednou disciplínu celé rodiny, včetně toho, že rodiče dítěte víceméně rezignují na osobní život a stávají se kouči a trenéry na plný úvazek.

Dokument Eriky Hníkové mapuje jeden rok malého Miška Hanuliaka. Setkáváme se s ním přibližně v jeho třech letech a sledujeme, jak vypadá jeho den. Trénink následuje trénink, a aby byla výchova skutečně všestranná, chlapec již mluví velmi dobře anglicky. Maminka s ním mluví pouze německy, takže si již ve třech letech osvojil i tento jazyk. Miško také hraje na klavír. Co ve filmu od začátku postrádáme, jsou kamarádi. Neexistuje, že by maminka šla s chlapcem jen tak na pískoviště a tam se bavila s ostatními maminkami, zatímco by si Miško hrál s dětmi. Všechny aktivity jsou promyšlené, rodiče pro Miška pronajímají halu s ledovou plochou, kde se učí bruslit, pravidelně s ním běhají do starých schodů v obci a průběžně měří rychlost – chlapec se během celého natáčení zvládne zrychlit o 10 sekund, učí ho driblovat, klouček jezdí na horském kole a zdolává různé překážky v místním cykloparku…

Abychom Hanuliakovým nekřivdili, zjevně myslí i na to, že jejich synek potřebuje k životu také vrstevníky. V debatách a rozhovorech, kterých se Hanuliakovi účastnili, zaznělo, že dnes sedmiletý Miško chodí do soukromé školy, kde jsou tři děti, a že se občas na soustředěních setká s dalšími malými hokejisty. Nedávno u nich dokonce byla hokejová přespávačka. Otázkou je, jestli mu nechybí spontánní kontakt s vrstevníky, který by vznikl právě na zmíněných pískovištích.

Padla na mě únava

Dokument má velmi rozumnou stopáž, netrvá déle než 80 minut, přesto na mě při jeho sledování padla jistá únava. Také jsem měla malé děti a představa, že bych jako matka od rána do večera zajišťovala kompletní servis celé rodině, mě poněkud děsí. V dokumentu sledujeme Miškovu maminku, vzdělanou, plynně hovořící německy, jak ráno chystá svým mužům, tedy Miškovi a manželovi, zdravou snídani, během dopoledne krájí ovoce a zeleninu, zatímco Miško ve svém pokojíčku cvičí vzpěry na hrazdě nebo se hokejkou trefuje do branky, pak se synkem absolvuje zmíněné schody a cyklopark, aby se pak najedli, Miško se prospal, a následovaly další řízené aktivity.

Jedná se o dokument, který vznikal observační neboli pozorovací metodou, čili bez zásahu režisérky, přesto se podle jejích slov někdy rodina přizpůsobila potřebám natáčení a zařadila do některého natáčecího dne aktivitu, kterou neměli v plánu. Přesto je jasné, že Miškův den je opravdu nabitý, že se chlapeček nezastaví. Když se večer uloží ke spánku a já ve filmu již poněkolikáté sledujemi, jak maminka uklízí celý byt, aby se ráno mohlo začít nanovo, když jeden natáčecí den prožije zjevně v horečkách, a i přesto se nevzdá běžného programu, padne na mě únava. Co bych dělala na jejím místě já? Asi bych si uvařila čaj a zalezla pod deku a možná si s dítětem užila nějakou pohádku, a nebo bych ho nechala, aby si hrálo samo. Otázkou je, jestli to dokáže.

Já jsem vítěz

Pavel Zacha, který je autorem Kamevédy, pořádá pravidelné přebory, kde spolu závodí děti jednotlivých věkových skupin. Tenhle úsek byl pro mě v Každé minutě života asi nejdrsnější. Když sledujeme tříleté děti, jak pláčou na hrazdě a zuby nehty se na ní snaží udržet, když se každé z nich snaží být nejlepší, ačkoli to je možná hlavně snaha jejich rodičů, bylo mi až fyzicky zle. Atmosféra přeborů je jednoznačně soutěživá, děti spolu ani v pauzách nijak „neblbnou“, jak bývá na běžných sportovních akcích celkem běžné.

S Pavlem Zachou se ve filmu setkáme i předtím. Rodiče s ním konzultují způsob, jakým by se Miško měl chytat hrazdy. Jde o horní nebo spodní úchop. Další konzultace je mnohem závažnější, Hanuliakovi s ním řeší možnost, že by měli další dítě. I když z maminky máme jednoznačně pocit, že po dalším děťátku opravdu touží, argumenty, proč by si je neměli „pořizovat“, vítězí. Zajímavé je, že tak argumentuje sama paní Hanuliaková, Pavel Zacha se snaží působit neutrálně a mluví o různých pro a proti.

Podle všeho ale Miško zůstane sám a popěvek „Ich bin ein Gewinner!“, který si spolu s rodiči při odchodu z přeborů prozpěvoval, zůstane jen jeho.

„Čokoláda je fuj“

Fascinující je přístup Hanuliakových k synkově výživě. Ano, přecpávat se sladkostmi není zdravé, ale i dietologové mluví o občasných výjimkách. Když se na jedné rodinné oslavě, na níž mimochodem maminka paní Hanuliakové otevírá otázku dalšího vnoučete, která se podle všeho spíše uzavře, na stole objeví čokoládový dort, pochutnávají si všichni. Kromě Miška. Když ho dědeček škádlí a říká, že si také může dát, Miško pronese, že „čokoláda je fuj“, a že raději jí mrkvičku.

Oslavy s sebou nesou další zajímavý fenomén. Miško je evidentně veden k tomu, aby si vytvořil zdravou sebeúctu, rodiče ho motivují, chválí a povzbuzují, což ale dostává poněkud svéráznou podobu na jeho čtvrtých narozeninách. Celá široká rodina nastoupí na zahradě kolem dortu a hromady darů, aby Miško sestoupil po schodech v tričku, které nese na zádech link s jeho jménem. Oslava je přehlídkou jeho úspěchů. V jedné chvíli se postaví za mikrofon, aby zapěl anglickou píseň, což v divácích vyvolá lehký smích, a pak za svou produkci ke všem těm darům dostává medaili a zlatou hvězdičku do sešitu Kamevédy, který dokumentuje jeho pokroky.

Chvilka spontánnosti nastane ve chvíli, kdy s jediným dalším dětským účastníkem té slávy pobíhá po zahradě s bublifukem.

Čas ukáže

S Miškem se loučíme ve chvíli, kdy krátce po svých čtvrtých narozeninách vítězí na přeborech Kamevédy. Odchází s rodiči ze záběru a všichni se v duchu ptáme, jak to s ním bude dál. Zvládne nadále trénovat tak, jako dosud. Zvládnou to jeho rodiče? Jeho tréninky jsou velmi finančně náročné, raději nepřemýšlím nad cenami za halu s ledem, po které se prohání pouze chlapec se svými rodiči. Další věcí je to, jestli pro ně bude stále smyslem života výchova vítěze. Vydrží to jako partneři? A co Miško, nevzepře se, až bude velký? Co s ním bude, až se dostane do větší skupiny dětí? Dokáže si vůbec řídit svůj dosud přepečlivě nalinkovaný život sám?

Film velmi citlivě klade otázku, do jaké míry máme ovlivňovat život svých dětí. Je tohle „už moc“? Těžko říci. Jediné, co mě s Miškovým osudem aspoň trochu smiřuje, je fakt, že ho rodiče skutečně milují a záleží jim na něm. Sama bych ale s takto nastavenou výchovnou laťkou neobstála. Ani jako dítě a rozhodně ne jako rodič.

Mgr. Marie Těthalová

Erika Hníková, která je autorkou Každé minuty života, říká: „Rodiče z Miška vychovávají až jakéhosi nadčlověka. Podle Kamevédy vědí, co by dítě do šesti let mělo zvládnout, ale dělají ještě mnohem víc. V těch třech čtyřech letech, kdy jsme se pravidelně vídali, provozoval celou řadu sportů. Hrál hokej, plaval, jezdil na kole, hrál tenis, lyžoval, a to všechno na úrovni dětí o několik let starších.“

Placená zóna