Na jehlách pochybností

Ve školách, jež jsou pod velkým drobnohledem, to kvůli očkování vře. Rozkaz zní jasně: neočkovaného k dětem nepustíme. 

Dobrovolně povinné

Když se nedali kantoři přesvědčit přednostním přístupem k očkování, které bylo zprovozněno loni zjara, pak je označíme povinným respirátorem. Neočkovaný učitel nechť nosí respirátor všude, zatímco ten očkovaný jen na chodbě. Očkovaný se netestuje, neočkovaný ano. První nemusí do karantény, druhý okamžitě. 

Nu, nezní to příliš optimisticky. Vytváří se umělý rozkol mezi lidmi. Do toho vstupuje ještě očkování dětí, které se také stalo ukázkovou nátlakovou metodou. Navzdory tomu, že oficiálně je očkování stále dobrovolné, ve skutečnosti platí ono školní – je to dobrovolně povinné. 

Sama v tom nemám jasno, leč jsem daleka někoho nutit, potažmo kádrovat. I moje vlastní emoce jsou rozporuplné. Když jsem se šla zjara prvně očkovat, cítila jsem naději a víru. Když mi nyní přišla výzva ke třetí dávce, objevil se pocit, jako kdybych vstoupila do strany a nyní platím povinné poplatky. Dala jsem se naočkovat, navzdory všemu. Když už se jednou odrazím, skočím, tak to mám já. Ale zároveň respektuji ty, kteří to mají jinak. Vir si stejně dělá, co chce, navzdory všem opatřením, která jsou navíc spíš chaotická, nahodilá, politická, neřkuli diskriminační – a šíření epidemie moc nebrání. 

Příčí se mi rozdělovat děti na očkované a neočkované, stejně jako nutit neočkované kolegy, aby se viditelně označovali respirátorem při výuce. Jako pedagog jsem zastáncem metody vysvětlování. Donucovací prostředky mi vadí. A pokud není očkování povinné, měl by každý mít možnost se svobodně rozhodnout, zda se naočkovat dá. A neměl by být za své rozhodnutí sankcionován. 

Pokud by očkování opravdu mělo zastavit epidemii, pak je namístě učinit ho ze zákona povinným. Není-li tomu tak, pak považuji za nefér hon na neočkované. Na učitele, ale o to víc na děti.