Psaní je ráj!

Kdo je to Tibbles, který se usadil v názvu tvé nové knížky?

Ačkoli se to jeví jako nějaká surrealistická černohumorná groteska, ten příběh je pravdivý. Odehrál se v roce 1894 na malém ostrůvku poblíž Nového Zélandu, kde zrovna postavili maják. Správce majáku, aby se necítil opuštěný, si s sebou přivezl kocoura. Jednoho dne mu kocour přinesl v tlamičce ptáka. Protože byl strážce majáku amatérským ornitologem, okamžitě poznal, že jde o doposud neznámý druh, a ptáka zaslal na univerzitu do Wellingtonu. Věci se chopil baron Rothschild, a byla z toho mezi odbornou veřejností prvotřídní světová senzace. Když ovšem na ostrůvek následně připlula delegace slovutných vědců, žádné ptáky tam nenašla. Pokřovníci byli totiž ptáci nelétaví a jejich slavný objevitel, kocour Tibbles, mezitím úplně všechny vyhubil…

Ta knížka je asi nejblíž žánru komiksu. Jak ses k tomu médiu na stará kolena dostal?

Už v minulosti jsem měl rozpracovaný komiks o jaguárovi s cestovatelem a ilustrátorem Janem Dungelem, ale nakonec z toho sešlo. Tibblesův příběh je látka pro komiks jako stvořená. Klasické knižní vyprávění by z něj udělalo nezáživnou dějepisnou historku. Groteska musí mít švih.

Výtvarnou stránku obstaral David Dolenský. Jak se vám spolupracovalo? Tys vybral jeho, on si našel tebe?

Výtvarníky vybírá nakladatelka Iva Pecháčková. O soudobé výtvarné scéně má neuvěřitelný přehled a dá se říct, že má i skvělý čich na to, kdo by si s kým mohl pásnout. S Davidem Dolenským se mi spolupracovalo náramně. Cítím to tak, že když napíšu knihu, jejíž součástí jsou ilustrace, nebo jako v tomto případě je to na obrázcích dokonce postavené, chci, aby byl výtvarník plnohodnotným spoluautorem a nebyla to kniha moje, nýbrž naše společná. A David Dolenský je týmový hráč. Předal jsem mu zhruba načrtnutý text a nechal ho tvořit. Venkoncem kumšt je především o svobodě.

A jak to bylo s tvými předcházejícími knížkami pro Meander: Rukulíbám a Kosáku, co to máš v zobáku? Vyšly v edici Repolelo, která míří za těmi úplně nejmenšími. Jak se ostřílený spisovatel knih pro dospělé propracuje k dětem?

Přes poezii. Pro Meander jsem nejdřív leporela připravoval jako externí redaktor a potom jsem dostal nabídku, jestli bych si nechtěl zkusit napsat leporelo vlastní. Samozřejmě že ano! Po tom jsem toužil odjakživa. V literatuře pro dospělé se ledacos schová, ale básničky pro děti by měly být krystalicky čisté. Jednoduché, srozumitelné, a přesto jiskřit fantazií. Což je setsakramentsky těžké. Při redakční práci doporučuji autorům osvěžit si Ladova Říkadla. Nic lepšího pro nejmenší čtenáře zatím nikdo nenapsal.

Tvou literaturou prokvétá vlastně od počátku jistá melancholie, možná právě smutek za zmizelým dětstvím. Bral jsi někdy psaní jako dočasný návrat k těm ztraceným rájům?

Samotné psaní je ráj. Moje ráje nejsou ztracené, jsou to ráje výsostně intelektuálního charakteru, a s příští knihou otevřu bránu do ráje nového. Když mám rozepsanou věc, třebas jenom povídku, mívám v tom období skvělou náladu a kdekdo se podivuje, co se to s tím podmračeným morousem děje, že vyplazuje jazyk a řehtá se a poskakuje po obrubníku na jedné noze. Hop!

Jak vlastně píšeš? Kde se berou nápady? Ptám se hlavně proto, že každá tvoje knížka je úplně jiná…

Ta jinakost není záměrná. Než si sednu k počítači, nosím téma poměrně dlouho v hlavě a čekám. Nechám je, aby se tam přeskupovalo podle své libovůle. Musí dozrát a nakonec si samo řekne o formu, kterou chce být zpracováno.