Devítiletá Janička odříkala mámě a tátovi básničku bez jediného zaváhání a spokojeně vyrazila na kutě. Když ji druhý den učitelka vyvolala, stačil jediný pohled na zaplněnou třídu a Jana ze sebe nevydala ani hlásku. Tedy nakonec vydala – jakmile ji pedagožka začala pobízet, hlasitě se rozvzlykala.
V každé školní třídě se najde minimálně jedno dítě, které reaguje podobným způsobem, i když pláč bývá častější spíš v prvních letech školní docházky. Kromě recitace či sólového zpěvu se někteří žáci špatně vyrovnávají i s nejrůznějšími úkoly, při nichž je třeba jít s kůží na trh.
Někdo podává tak slabé výkony při vyvolání k tabuli, že učitel váhá, zda písemky na jedničku má tentýž žák z vlastní hlavy nebo z chytře ukrytého taháku. Jindy dobrý počtář překvapivě nezvládá různé soutěživé hry, při nichž je třeba v určitém pořadí rychle vykřiknout výsledek příkladu. Další je zakřiknutý a nejistý v novém prostředí. Dlouho mu trvá, než si zvykne na nového učitele či spolužáky. U některých žáků mají učitelé jasno, že dotyčný není ten pravý, kdo zvládne zaskočit se vzkazem do ředitelny, a spolužáci si ho nikdy nevyberou, aby jménem třídy přemlouval kantora k odložení písemky.
Plaché, nesmělé, stydlivé, ostýchavé. Tak by patrně takové dítě charakterizoval pedagog. Bačkora, bábovka, fňukna, srab, posera, a kdoví jak ještě by ho počastovali spolužáci. Dost často mu vymyslí originální přezdívku, v níž se hanlivé přízvisko rýmuje s podobou žákova jména či příjmení.
Je nesmělost vrozená?
Nesmělost jako téma společenskovědního výzkumu je otázkou několika posledních desetiletí. Snad každý výzkumný tým cítí potřebu téma definovat po svém. Nicméně je jasné, že nesmělost se může v lidském chování projevovat na poměrně široké škále od lehkého ostychu až po téměř paralyzující stav, který jedinci brání uskutečnit téměř všechny záměry, případně ho odradí od toho, aby si něco vůbec plánoval či přál.
Zkušenosti učitelů s ostýchavými dětmi ostýchavých rodičů naznačují, že genetický předpoklad k nesmělosti existuje. Může souviset s introverzí či menší otevřeností vůči novým zkušenostem nebo s vyšší mírou neuroticismu, případně s menší odolností nervové soustavy, která bude s věkem vyzrávat. Při pohledu na stydlivé, nejisté a bojácné děti můžeme uvažovat i o tom, nakolik je jejich chování naučené. Ať už cestou přejímání vzorů, které od nejútlejšího dětství vidí kolem sebe v rodině, nebo jako reakce na opakovaně přicházející podněty.
Například přehnaně ochranitelská výchova, která dítě odrazuje od vlastního iniciativního a badatelského zkoumání okolního světa, může podporovat obavy z neznámého a strach něco nového zkoušet. Je-li dítě opakovaně svědkem toho, že jeho blízcí dospělí se nedokážou sami za sebe postavit, říct nahlas svůj názor, raději vždy ustoupí nebo se konfrontační situaci pokaždé vyhnou, může to snižovat sebedůvěru takového žáka ve školním prostředí. Při zkoumání nesmělosti by však stranou zájmu neměly zůstat ani podněty takříkajíc z opačného spektra, které v hlavách dospělých mají naopak směřovat k podpoře smělosti.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.