Peklo v hlavě

Bylo pro vás snadné tuto knihu napsat a vydat? Tedy přihlásit se veřejně ke svému handicapu?

Bylo, i když to neberu nějak negativně. Jsem holt citlivá. Kdybych nebyla citlivá, možná nepíšu. Mám to takhle srovnané. Ze začátku jsem paniky nenáviděla. Ptala jsem se proč zrovna já, ale teď je neberu tak nepřátelsky. Upozorňují mě na spousty věcí, ale nesmím je ignorovat.

Co je to vlastně panická ataka? V knize najdeme přirovnání k rozbitému alarmu...

Ano, tak to vnímám. Alarm je sám o sobě v pohodě, akorát panikáři ho mají rozbitý, protože jsou citliví i na menší podněty. Jde o to, že reagují na situace neadekvátně. Každý se může dostat do paniky, když dejme tomu na něj někdo míří pistolí nebo je někde v nebezpečí. Ale u panikářů stačí málo a rozvinou se u nás reakce, které jsou pro danou situaci přehnané. Panická ataka je stav, kdy se bojíte o život a podle toho se tak i chováte. Máte pocit, že umřete nebo se zblázníte. S tím jdou ruku v ruce i fyzické projevy – bušení srdce nebo třes.

Co ataku spouští?

Cokoli. Musíme rozlišit dvě věci. Příčinu, která je dlouhodobější, což mohou být například špatné vztahy. A pak spouštěče, a ty má každý jiné. Většinou to je kofein, nikotin, přemíra alkoholu, pokles cukru v krvi anebo situace, kde se necítím dobře. Stačí, když se třeba leknete toho, že najednou nevíte, kde je nejbližší tramvajová zastávka, nevíte úplně přesně, kde jste a začnete panikařit. Přitom stačí tak málo, třeba se někoho zeptat.

Co dělat, když se ataka dostaví? 

Nejlepší je si vše uvědomit, zracionalizovat, pojmenovat. Vezměme si tu tramvajovou zastávku. Místo toho, abyste zmateně pobíhali a představovali si černé scénáře, že jste ve čtvrti, kde to neznáte a zrovna padá tma, tak si pojmenujte situaci. Nic se mi neděje, prostě půjdu, dokud zastávku nenajdu, použiji aplikaci, zeptám se někoho. Taky je dobré si uvědomit své tělo. To zase platí v případě, že máte pocit, že na vás jde infarkt či mrtvice. Zjistit, že tělo funguje, že ten třes je jen projev paniky. A samozřejmě je na to dobré dýchání. Nesnažte se to ale prodýchnout úplně. Pokud jste v panice, jste sevření. A to, že si v té situaci nemůžete dovolit volný dech až třeba do břicha, vás ještě více rozhodí. Jen dech pozorujte a říkejte si, že neumíráte, protože dýcháte. 

Co utišující prášky?

Radím všem, aby to zkusili bez pilulky, protože panická ataka se dá bez ní zvládnout. A vzhledem k tomu, že ataka přišla proto, aby nás na něco upozornila, není dobré ji umlčet tunou prášků. Ale pak také dodávám, že prášky nezatracuji, protože pokud je nám fakt blbě a nemůžeme to zvládnout, je lepší si je vzít. A pak na sobě pracovat a zkusit to bez nich, až budeme silnější. 

Co je na atace nejhorší? Pocity na umření či nespavost, kdy je člověk k smrti unavený, ale nemůže usnout nebo se bojí usnout, aby se neprobudil jako opravdový blázen se změněným vědomím…

Pocit bezmoci. Pocit, že umíráte a nemůžete s tím nic dělat. Jen si to představte, že teď nemůžete dýchat, že si myslíte, že do pěti minut umřete, pokud nepřijede sanitka. A to prožíváte opakovaně. 

První ataka vás potkala v dospělosti. Když se podíváte zpětně, není možné, že jste ji prožila třeba už jako dítě, aniž byste si to uvědomila?

Možné to je. První ataku si pamatuji, protože byla fakt silná. Proběhla přesně tak, jako u všech panikářů. Nevíte, co se děje, jen víte, že musíte do nemocnice, a tak přijede sanitka. Ale je fakt, že pak vám spousty věcí začne docházet a říkáte si, že možná už nějaká předzvěst byla. Prostě jsou lidé, kteří mají k panickým atakám sklony, a ty se naplno projeví, až se něco děje. Ale nějaké příznaky mohly být už dříve.

Nevnímá okolí panikáře zprvu jen jako přecitlivělé lidi?

Vnímá. Každý panikář to zná, takové ty věty typu „Přeháníš!“ nebo „To chce klid!“. I na tohle chci knihou upozornit. 

Je sklon k panice dědičný? Neobáváte se v tomto ohledu o svou dceru?

Je to možné. Vím, že moje babička drobné paniky měla, i když to asi tenkrát takhle nepojmenovávaly. Bála se třeba větru, tak kvůli němu nešla ven. Ale spíše než dědičnosti se bojím, abych své dceři neubližovala svým chováním, abych jí nedávala najevo, že svět je nebezpečné místo a musí se s v něm bát.