To říká Robin Král (* 1981), autor dlouhé řady knížek pro děti od nejmenších po ty větší a ještě větší. Vynálezárium, Jsou tam kuny!, Řez kočkou, Franta spadl blízko školy, Hurvínkova nedělní chvilka pandemie – toť názvy některých z nich. Robin Král vystudoval estetiku a tvorbu textu a scénáře. Když nepíše pro děti, píše písňové texty, překládá anebo vyučuje na Vyšší odborné škole při Konzervatoři Jaroslava Ježka.
Letos jste vydal snad pět knížek. Jak to stíháte? To jsou věci ze šuplíku, nebo všecko nové?
Ze šuplíku úplně ne, ale než knížka doputuje k vydání, trvá to někdy rok, někdy dva nebo tři. Letos se to zkrátka sešlo, že během podzimu vyšly dva mé větší překlady, tedy Zvířat plná kniha a La Fontainovy bajky, a ještě tři moje vlastní leporela – Ela jde spát a Eda jde spát, dvojleporelo, které namalovala Katarína Gasko a já ho doplnil verši, Můj barevný svět, což je zároveň pomůcka pro stimulaci zraku Společnosti pro ranou péči, a Jsou tam kuny!, moje vlastní, zcela „kunikátní“ knížka s rozvernými a poťouchlými kunami od Ester Nemjó.
To je skvělé skóre!
Navíc v nejbližších dnech má z tiskárny dorazit Usínací knížka s krásnými ilustracemi od Linh Dao. Na tu se moc těším, protože je namířena přímo do mé vlastní rodiny.
Knížky píšete skoro výhradně pro děti. Pro dospělé by vás to tolik nebavilo?
Bavilo, ale jde mi to pomaleji. Teď mám nicméně něco rozepsáno, mohla by z toho být básnická sbírka. Pro dospělé píšu docela často, většinou ale písňové texty. Pár takových najdete třeba na nové desce kapely Louka Band. Román ode mne spíš nečekejte. Obdivuju autory, kteří dokážou vystavět velké vyprávění. Z mého pohledu je to ale úplně jiné řemeslo než to moje.
Studoval jste estetiku a tvorbu textu a scénáře, takže pro budoucího spisovatele ideální kombinaci obecného s konkrétním. Měl jste od počátku jasno, že chcete psát?
Ano.
Psal básničky někdo od vás z rodiny?
Z nejbližší rodiny hlavně prarodiče z máminy strany, babička Ilona Borská a děda Ivo Štuka. Oba psali mimo jiné i pro děti, a moc pěkně. Mimochodem, oba získali za své texty v devadesátých letech ocenění Zlatá stuha.
To máte vy taky. A koho jste jako dítě četl, kdo vás do budoucna inspiroval?
Četl a poslouchal. Kromě autorů jako Josef Kainar nebo Emanuel Frynta na mě měli už v dětství veliký vliv hlavně Voskovec a Werich a Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem. Písnička jako specifický způsob a tvar sdělení, to je něco, co mi nalili do hlavy hlavně oni. Četl jsem ale samozřejmě i prózu: Kästnera, Foglara, Ransoma, Dumase. Taky mě hodně bavila antika. K ní jsem se v dětství dostal přes Petišku a přes Lúkianovy satiry.
Povedly se ty školy, kde jste studoval: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy a Konzervatoř Jaroslava Ježka? Vzpomínáte na ně v dobrém?
Myslím, že se povedly. Na filozofické fakultě jsem studoval nejprve dvojobor filozofie–estetika. Dokončoval jsem pak jen estetiku, ale v dobrém vzpomínám na oba obory. Byla to opojná série důkladného seznamování se s různými způsoby myšlení a také s různými způsoby užívání jazyka. Zpětně si uvědomuji, že mě tehdy ani na vteřinu nenapadlo, že bych se někdy měl filozofií živit. To ale vůbec neznamená, že filozofie a estetika zásadně nepřispěly k tomu, čím se živím teď. Když jsem přišel na úžasný obor tvorba písňového textu a scénáře na Konzervatoři Jaroslava Ježka, byl jsem moc rád, že mám filozofickou průpravu. Myslím, že při psaní se vám vždycky hodí, když umíte důkladně číst.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.