Když vylétají z hnízda…

Letmým biologickým exkurzem opravdu začneme. Už proto, že pro problémy, které někteří rodiče prožívají, když se dospělé děti osamostatní a opustí rodičovský dům, si psychologie vypůjčila označení syndrom prázdného hnízda. Rozhodně však neplatí, že by ptačí rodiče po vylétnutí mláďat zůstávali tesknit v hnízdě. Naopak. Hnízdo, jež bylo ptáčatům ložnicí, jídelnou a toaletou zároveň, opustí spolu nimi. Navždy. Ještě chvíli učí mladé hledat potravu a zdokonalovat létání a pak se pustí do nového hnízdění. 

Evoluční důvody k opuštění hnízda však nejsou jen hygienické, tj. množství parazitů a infekcí, jež by mohly ohrožovat nová mláďata. „Kdyby bylo hnízdo pořád na stejném místě, vrána, kuna, kojot nebo kočka by se to rychle naučili a pokaždé by je vyplenili. Proto je výhodné postavit hnízdo vždy na jiném místě – a používat je po co nejkratší dobu,“ vysvětluje bioložka Caroline Deimelová v knize Když vylétnou děti z hnízda. 

Označení syndrom prázdného hnízda je tedy spíš metaforou rodičovských emocí poté, co z dětských pokojů zmizí elektronika, oblečení, oblíbené knížky a v policích zůstanou nepotřebné školní pomůcky, autíčka, plyšáci a další němí svědkové dětství a dospívání dcer a synů. Termín syndrom coby soubor příznaků odkazuje v medicíně k poruše či nemoci. Osamostatnění potomků začalo být vnímáno jako „onemocnění vlastního života“ relativně nedávno – počátkem sedmdesátých let 20. století v USA.

Syndrom byl pozorován především u žen – a v počátcích léčen sedativy či antidepresivy, ač nejde o klasickou diagnózu. Dnes je syndrom prázdného hnízda vnímán jako téma v celé euroamerické kultuře. Matkám, ale i otcům je k dispozici literatura, diskusní fóra i psychologické poradenství. A také řada poznatků o tom, jaké rodičovské a partnerské vazby matek a otců zvyšují riziko pocitů hlubokého smutku po odchodu dětí ze společné domácnosti, a co naopak k vyrovnání se s novou situací pomáhá. Mnohými doporučeními se můžeme jako rodiče začít řídit ještě dřív, než ptáčata vylétnou.