Škola jako kriminál

Když mluvíte o své zkušenosti žáka se základní školou, používáte výrazy jako kasárna, kriminál, koncentrák. Není to přehnané?

Není. Je to hyperbola nebo možná eufemismus čili literatura, která má oproti jiným žánrům tu výhodu, že člověk si může vymýšlet do aleluja. Napsal jsem tam, že ZDŠ, když už nic jiného, byla škola života. To je kriminál bezpochyby taky.

Učení nazýváte „procesem řízeného narušování nervových spojů mezi čelním lalokem a ostatními částmi mozku“. Jak tomu máme rozumět?

Zcela jednoduše: čelní lalok způsobuje to, že lidé – na rozdíl třeba od psů – dokážou přemýšlet o tom, o čem, jak a proč přemýšleli, a pak to třeba ještě otočit. No a celý školní dril, učení se znalostí, definic atd. je přemýšlení v té jedné rovině – učíme se to, co bylo už jednou vymyšlené, aniž bychom o tom sami přemýšleli. Když jsem po listopadu nastoupil na univerzitu, měl jsem za to, že půjde hlavně o diskusi nad problémy, které se budou rozebírat z různých stran, přičemž půjde o to, svůj názor obhájit proti druhému. Nic podobného se tam nedělo – bylo to zase jen biflování, jen ve vyšší rovině.

Systém školství je podle vás špatný už od dob Marie Terezie. Jakou nápravu byste navrhoval? Nebo byste školu zrušil?

Marie Terezie v tom byla jen dítě, tedy matka své doby. Jako reakce na dobovou debilitu bylo osvícenství platné, jenže s vaničkou vylilo i dítě. S příchodem vědecko-technické revoluce jsme se odnaučili o věcech pochybovat, což je nejen základ intelektuální činnosti, ale i předpoklad jakéhokoli rozumného jednání, vztahu k člověku, k životnímu prostředí. Ztratili jsme pokoru před stvořeným a tzv. racionalita moderní doby se ve 20. století projevila jako děsivá iracionalita. Ve středověku tohle přímočaré psí myšlení narušoval systém moci duchovní a světské, které se vzájemně vyvažovaly. To zničila renesance a následně absolutismus. Rozvoj přírodních věd, které nabyly charakter teologie, to pak už jen dorazil. Žijeme v jednorozměrném světě. Přemýšlíme či spíše reagujeme na věci, vybaveni mikroskopy a dalekohledy, podobně jako ti slavní Pavlovovi psi. Myslím, že na fakt, že nepřemýšlíme o tom, co jsme vymysleli a jaké to může mít následky, tahle civilizace dřív nebo později dojede. Takže školu bych nerušil, jen bych ji doplnil o instituce, které všechno to, co se člověk ve škole našprtá, zpochybňují, kladou k tomu otazníky, a k tomu se třeba i modlí – tedy učí chápat člověka vnímat sebe sama, jeho vztah k druhým a k tomuto světu a odpovědnosti za něj, nejen tady a teď, ale i do budoucnosti. 

Pojďme se ještě vrátit do školních časů. Co vám z těch dob utkvělo v paměti? Zažil jste nábor do hornictví nebo besedu s partyzánem?

Na nábor do hornictví si nepamatuju, ale besedu s partyzánem ano – dělali jsme si z něj legraci. Já o to větší, že můj otec partyzán skutečně byl. 

Kdo byli vaši hrdinové? 

Hrdinů jsem měl celou řadu, těch byly desítky – lovci mamutů, indiáni, trapeři, dobyvatelé severního pólu a taky třeba ochránci divokých zvířat a vůbec přírody. Zhltal jsem celé hromady knih – dobrodružných, cestopisných, přírodovědných. Literatura byla pro mne ta opravdová škola. 

První střet s učitelem jste zažil už ve školce, kdy vás nutili dojíst oběd. Tam začala vaše vzpoura proti autoritám?

Rozhodující byly pro mě ruské tanky v ulicích Prahy v srpnu 1968. Odmala člověk věděl, že zemi okupují Rusáci a vládnou jí domácí kolaboranti komunisti. Od toho se více méně všechno ostatní odvíjelo – tedy vztah k institucím a těm, kteří je představovali. A základní škola byla na počátku toho všeho.