Rebelka z TikToku

Dráždíte, to asi víte. Co bylo ale spouštěčem, že se do vás zcela neprofesionálně a nevybíravě pustili zástupci Pedagogické komory?

Pedagogická obec mě zaznamenala už na jaře 2021. Spustila jsem svůj tiktokový profil v březnu a hned první video bylo virální (Řve na tebe učitelka?, 300 000 zhlédnutí – pozn. redakce). Už u něj jsem mezi tisíci komentáři zaznamenala několik, kde děti psaly, že se chystají video na truc poslat svému učiteli. Druhé virální video (Ponižuje tě učitel?, 550 000 zhlédnutí – pozn. redakce) a následující videa už děti posílaly rodičům, a právě učitelům masivně. Začalo mi docházet, že můj poněkud impulzivní spontánní tiktokový nápad bude mít ještě zajímavý vývoj. Dopředu mě to totiž nenapadlo.

Opravdu?

Nepřemýšlela jsem o tom. Znala jsem TikTok krátce, asi jako každý, přivedli mě na něj žáci. Nejprve jsem tři dny sledovala legrační videa, náramně se tím bavila, pak jsem si však všimla opakujícího se tématu – vtipy z prostředí školy. Zdály se mi poněkud vyčpělé, staromódní, jako by je někdo vystřihl z normalizační estrády. Jenže jejich autory byli dnešní teenageři. Uvědomila jsem si, že zatímco já a pár uvědomělých učitelů si kolem sebe vytváříme s žáky jakési bubliny respektu a pohody, realita českého školství tak, jak ji vnímá běžný školák, je evidentně úplně jinde. Rozvzpomněla jsem se na své působení na státním učilišti, na to, co tam moji žáci zakoušeli od ostatních učitelů, co rezonovalo celou školou, ale nebyl prostor to naplno říct. Rozhodla jsem se tedy vystrčit hlavu z bubliny a říct to alespoň virtuálně – že soustavné řvaní, vztek, konflikty, urážky a výčitky nejsou selháním žáků, ale vždy konkrétního učitele. 

Co jste čekala, že se stane?

Když jsem nahrála první video, doufala jsem, že pomůže pár nešťastným dětem, které mají smůlu na nekompetentního učitele. Množství ohlasů mě však zarazilo a popravdě zaráží stále. Jsou to dnes už statisíce svědectví o špatné pedagogické praxi, šířené dětmi ve školách i mimo ně. Bylo tedy jen otázkou času, než se v největší profesní facebookové skupině Učitelé+ objevil dotaz nějakého pana učitele: „Prosím vás, nevíte někdo, co je to za profil? Děti mi to hromadně posílají.“ Strhly se všemožné reakce. Diskuse tam dodnes je, doporučuji si ji vyhledat pro lepší obrázek.

Četla jsem, bohužel.

Tak jste viděla, že jde o převážně negativní, až extrémně negativní reakce, některé mají dokonce konspirační nádech. Většina komentujících z řad učitelů se bohužel zaměřila na moji osobu, můj vzhled, dikci, způsob projevu, aniž by se jich byť jen dotkla podstata problému a ty tisíce dětí, které se bojí chodit do školy. V diskusi se objevilo pár odvážlivců, kteří na to poukázali. Většina však buď kritizovala mě, nebo mlčela. Ožil ale můj soukromý chat, kam mi přišlo několik desítek zpráv plných podpory a poděkování, že odkrývám něco, co je údajně tabu.

Ale z facebokové skupiny Učitelé+ jste nakonec musela odejít.

Po této spíše legrační aférce jsem se pohybovala v Učitelé+ ještě několik dalších měsíců, občas něco okomentovala, lajkla, podpořila dobrý nápad kolegy. Po čase přišla žádost správců o doložení mé identity, respektive uvedení školy, kde učím. Mám v současné době v jižních Čechách soukromou hudební a jazykovou školu, jejíž konkrétní lokalitu však na internetu tajím. Vedou mě k tomu četné hejterské výlevy a výhrůžky, které mi chodí. Koneckonců i úroveň samotné diskuse v Učitelé+ mě jen utvrdila v tom, že mé rozhodnutí je správné. Správci skupiny mé důvody neuznali jako validní, já členství ve facebookové skupině nepovažuji za něco, za co bych byla ochotná výrazně bojovat, a tak jsem byla po vzájemné dohodě odejita.

Tak jste si založila vlastní skupinu.

A jmenuje se prostě Učitelé a nikoho nelustruje. Kdo vzdělává a zajímá se o kvalitní respektující pedagogiku, může se přidat. Učitelství je jen jedno. Ve skupině jsou samozřejmě vítáni i rodiče nebo přímo školáci, kteří chtějí s něčím poradit, na něco se zeptat. Učitelství je podle mě především o dialogu učitelů, žáků a rodičů. Uzavírat se do profesních bublin mi v našem povolání přijde obzvláště nesmyslné, až škodlivé. 

Asi jste ale nečekala, že se učitelská debata v nové skupině rázem zásadně změní, nebo ano?

Existenci skupiny Učitelé do tří dnů zaregistrovali členové spolku Pedagogická komora a začali oťukávat, jaké názory se tam budou akceptovat a propagovat. Do hlavičky skupiny jsem napsala, že je vítán každý, kdo chápe, že „žák je parťák, ne jídlo“. Tato hláška z filmu Hledá se Nemo Pedagogickou komoru vyloženě popudila. Na můj facebookový profil nalétly jakési soudružky, které začaly procházet všechny mé starší statusy a negativně je komentovat, dokonce opravovaly pravopis nejen můj, ale i mých sledujících. Pustila jsem se s nimi do debaty a do chatu mi rázem začaly chodit výhrůžky jak trestním oznámením, tak třeba kárnou komisí a dalšími neexistujícími institucemi. Často vlastně nevím, o čem tyto paní mluví, jejich slovní zásoba je podivně archaická a já spoustě termínů opravdu upřímně nerozumím.

Opusťme potrefené husy a vraťme se k vám. Jak se vám vlastně přihodilo, že jste se prakticky přes noc stala tiktokerskou ombudsmankou dětí?

Od svých osmnácti let se pohybuju ve vzdělávání a hudebním managementu. Tyto mé kariéry se různě prolínají. Vzdělávacích institucí jsem už pár vystřídala, protože už taky nejsem nejmladší. Poslední kapkou bylo státní učiliště a střední zdravotnická škola. Když jsem z něj odešla, začala jsem psát blog o tom, proč nejsem a nemůžu být ve státním školství. Zároveň jsem finišovala přípravy na půlroční cestu do USA. Chtěla jsem pěšky projít známou Pacifickou hřebenovku, čtyři tisíce kilometrů dlouhou stezku vedoucí divokou přírodou. Vše bylo naplánované, vybavení nakoupené, tři roky tréninku – a týden před odletem Amerika zavřela letový prostor. Původní plán byl vrátit se z divočiny, rozkoukat se a otevřít vlastní školu, ale protože se neletělo, otevřela jsem ji hned. Byl lockdown, takže jsem dětem začala natáčet instruktážní videa, hodně se v tom zlepšila a vznikla myšlenka na YouTube kanál o angličtině. Když uplynul další rok covidu a bylo jasné, že opět neodletíme, zatoužila jsem zkusit v životě zase něco nového. Zaznamenala jsem určitý malý úspěch na YouTube, ale mé děti stále víc mluvily o TikToku. A tak jsem ho jednou večer otevřela, namluvila minutový monolog o tom, jak není normální, že na tebe učitelka řve, a šla spát. Druhý den ráno jsem se probudila a měla několik tisíc sledujících. Video se během pár hodin vyšplhalo ke čtvrt milionu zhlédnutí, můj Instagram se zahltil zoufalými žádostmi o pomoc, o radu.

Jak jste si to vysvětlila? 

Teď už to chápu, téma jednoduše zarezonovalo a dodnes rezonuje, profil má nyní přes sto šedesát tisíc sledujících. Dostávám stále se opakující dotazy: Řve na nás učitelka, co s tím mám dělat? Ponižuje nás učitel, je to normální? Je normální, že nám učitel nadává? Myslím, že je třeba pořád dokola opakovat, že normální to není.

Jak se vyrovnáváte s tou velikou zodpovědností, kterou na sebe berete? Děti vám píšou, věří, že jim pomůžete. To ale úplně nejde…

Jako první jsem vygooglila Linku bezpečí a vytěžila jejich informační materiály, jsem přihlášená i na jejich kurz krizové chatové intervence. Ze začátku to bylo emočně velmi náročné. Většinou mi kolem půlnoci či v jednu ráno začnou chodit ty nejkrizovější zprávy – bojím se jít do školy, bude na nás zase řvát. A pořád dokola otázka, co mám dělat? Ale vyvíjí se to, snažím se držet si odstup. I když nemám kapacitu všem odpovědět, všechny zprávy alespoň čtu, vyhodnocuju a získávám tak obrovské množství informací, které je třeba zpracovat a předávat dál tak, abychom pomohli celkové situaci, co největšímu množství školáků. Dělám opatrné kroky ohledně toho, kam je možné projekt posunout. 

MŠMT se neozvalo?

Neozvalo, ale ozývá se soukromý sektor. Nespěchám, promýšlím.  

A vycouvat z toho? Nechat si dobrovolně nadávat od učitelů? Rozumím tomu, že pro děti je obrovské plus, že jim konečně někdo naslouchá a říká, že něco není normální. Potvrzujete, co tak nějak tuší…

Ženou mě samozřejmě děti, ale i jejich rodiče a čím dál více i kolegové, kteří to vidí stejně jako já, ale nemají v okolí podporu. Vycházím i ze své zkušenosti ze studentských let. Z pocitu, že logicky musí být se mnou něco špatně, když mi všichni učitelé dávají najevo, jak mi nic nejde, jak nejsem dobrá. Někteří moje studijní nedostatky dokonce dávali spolužákům na odiv před tabulí. Upřímně jsem věřila tomu, že mi holt není dáno, že je třeba mít v životě raději nízké cíle. Naštěstí jsem však dostala možnost odjet na střední školu do Kanady a zažít pedagogiku tak, jak má skutečně vypadat. V hlavě se mi vše otočilo. Najednou jsem viděla, jak špatná pedagogika na mě byla praktikovaná, jak masivně je u nás rozšířená, jaké otřesné praktiky jsou tu považovány za normální. Čím víc jsem se do studia pedagogiky ponořila a čím déle sama učím, tím větší vidím rozdíl mezi tím, s čím jsme se tu smířili, a tím, jak to skutečně má vypadat.

A to se teď snažíte ukázat? 

Snažím se ve videích dětem zprostředkovat objektivní náhled na školu a sebe sama tak, jak mě ho kdysi nabídla má zahraniční zkušenost. Aby si dokázaly říct: „Teď mě učitel nepodporuje, tím pádem se cítím ztracený, to je logické. Teď nás ponižuje, přitom by nás měl motivovat.“ A zdá se, že se mi děti v tomhle daří školit.

Jenže pak logicky přijdou i situace, které jsou absolutně za hranou. Vám přijde od dětí video z vítkovické střední, kde učitel kope do žáka, což je situace, která se doufám bude řešit. A vy tím, že se k situaci vyjadřujete, se můžete lehce stát součástí budoucího soudního procesu. Myslíte i na to?

Mám kolem sebe lidi, kteří tomu rozumějí, a dávám velký pozor na to, co řeknu. Mám naštěstí silné právní vědomí ze školy i z byznysu, což hraje v můj prospěch. O to víc vnímám slabé právní vědomí mnohých učitelů, kteří po mně házejí úplně bezzubými výhrůžkami. Z hejtů učitelů je mi logicky smutno, ale utvrzuji se v tom, že kdo nechce být vzdělán, toho vzdělávat nebudu. Zaměřuji se na to, že minimalizuji negativní dopad špatné pedagogiky na děti tím, že vzdělám je. Na TikToku.

To je i důvod, proč jste ve státní škole nezůstala a nepokusila se situaci změnit zevnitř, jak vám taky kdosi v diskusi vyčítal? 

Když se rozhlédnu ve svém okolí, bohužel nevidím školu, kde bych mohla pracovat tak, aby mi to přišlo smysluplné. Nemám totiž toleranci vůči nesmyslům. Jsem zvyklá řídit efektivně – festivaly, byznys. Pokud má někdo své postupy špatně teoreticky podložené, ani prakticky mu nefungují, ale přitom mi nařizuje, jak mám pracovat, jednoduše v tom nemohu fungovat. Když přihodíte šílené mezilidské vztahy, pomluvy, výčitky… Třeba jsem si nachystala metodu, aplikovala ji, ona zabrala a hodina dopadla fantasticky, ale o přestávce za mnou přišla kolegyně s pokřivenou tváří a slovy: „No ale to není vhodné pouštět takovou hudbu.“

Copak jste pouštěla?

Třeba Eminema. Přitom sama rap nesnáším, ale žáci z učiliště ho poslouchají a já jsem se je tím pokoušela přitáhnout k angličtině. Některé z nich jsem snad poprvé v životě motivovala k přečtení a překladu anglického textu. Taková nepochopení se vršila. Přestože část vedení školy stála při mně, odešla jsem.

Když školím učitele, je až neuvěřitelné, pro kolik z nich je možnost dělat věci jinak objevná. Jak bývají v šoku, jak si možnost změny za celou dosavadní kariéru nepřipustili. Zajímá mě tedy váš aha moment. Střední škola v Kanadě? Kdybyste tam kdysi neodletěla studovat a zůstala žákyní českého gymnázia, byla byste dnes stejná?

Nebyla bych nic. Byla jsem happy, extrovertní dítě, které se nemuselo učit. Nastoupila jsem jako spousta podobných na víceleté gymnázium a stalo se to, co se často děje – známky šly dolů. Nedokázala jsem vstřebat množství informací, které se na nás valilo, nevěděla jsem jak, doteď to nevím, a nikdo se neobtěžoval nám dát jakýkoliv návod. Když se dnes zpětně podívám na kantory, šlo mírně řečeno o didaktickou chudobu. Frontálně odvykládané ohromné množství informací. Psát v šesté třídě test z dějepisu na šest A4 stran poznámek mi zpětně nepřijde normální. Když se přidá i pár psychicky labilních učitelů, kteří by nikdy nemohli projít psychotesty, kdyby nějaké byly, je vymalováno. Jedním z nich byl paradoxně i angličtinář, který se vyžíval v ponižování slabších žáků. Ale tohle všechno vím až teď. Tehdy mě vůbec nenapadlo učitele kritizovat nebo do školy jednoduše nechodit. Když se ve druháku někde kolem mě mihla informace, že je možné odletět na střední třeba do Ameriky, asi dva dny jsem o tom intenzivně přemýšlela. Něco ve mně uzrálo, s pláčem jsem se rozhodla, že to prostě musím udělat, že se musím zkusit takto zachránit, dát si šanci. Odletěla jsem tedy na jeden rok do Kanady (Rotary Youth Exchange Program – pozn. red.), kde jsem chodila do školy a bydlela v několika rodinách. Stala jsem se plnohodnotnou součástí místní komunity. Ve škole se mě ptali, co bych chtěla dělat, na co mám talent. A já nevěděla, co říct, nikdo mě nikdy neučil o tom přemýšlet. Nakonec jsem si vzpomněla, že vlastně chodím do hudebky a vyhrála jsem pár soutěží. A tak se zjistilo, že jsem něco jako geniální klavírista z Východu. (smích) Na první semestr jsem si navolila čtyři předměty, které mi šly, a nedělala nic jiného. A v druhém semestru už jsem si sama navolila kloudné náročnější předměty.

Takže jste ten první semestr v Kanadě měla jako léčebný, detoxikační.

Přesně. A dnes zpětně taky vidím, že ani tamní učitelé nebyli často výjimeční, a někdy toho dokonce ani tolik neuměli, ale byli neuvěřitelně podporující a stále mluvili o leadershipu a neustále nabízeli možnosti. Škola byla navíc skvěle vybavená, každá třída učitele daného předmětu byla dílnou, laboratoří, kde se mi dařilo se do věcí hluboce ponořit. Nevydržím sedět, něco poslouchat a nereagovat, proto mi vyhovovalo chodit do školy pracovat na zcela konkrétních projektech dle vlastního výběru, nosit je rozdělané v hlavě a mít možnost se k nim opakovaně každý den vracet a posouvat je dál. Psala jsem eseje, skládala hudbu, analyzovala Macbetha. Přijela jsem domů a měla sebevědomí až ve stratosféře. 

A vrátila jste se na gympl?

Ano, ale nechtěla jsem dělat rozdílové zkoušky, takže jsem dobrovolně propadla a přišla do nové třídy, která nebyla tolik kompetitivně naladěná – no vlastně se o ní říkalo, že je to nejhorší třída na gymplu, což bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Třídní kolektiv si z učitelů nic nedělal a bylo normální mít trojku, čtyřku. Stala se také zvláštní věc. Před odletem jsem měla jako druhý jazyk francouzštinu a byla vždy na hraně pětky a nedokázala jsem s tím nic udělat. Po návratu z Kanady, kde jsem přitom mluvila jen anglicky, mi najednou francouzština začala jít. Za dva roky jsem z ní odmaturovala za jedna.

Takže psychický blok.

Jo. Po návratu jsem si kanadskou volitelnost svérázně přenesla na český gympl. Dokázala jsem mít dobré výsledky v čemkoliv, co jsem považovala za důležité, a naprosto plánovaně horší výsledky v tom, co mě nebavilo. Získala jsem kontrolu nad svým školním životem.

Takže svými TikToky dáváte dětem možnost začít se učit kontrolovat svůj školní život.

To je ono, snažím se jim zprostředkovat nadhled. Vědět, že existuju já mimo školu, že škola má sloužit mně a mým potřebám, ne naopak.

Tak teď úplně cítím poptávku po ombudsmanovi pro utlačované pedagogy, kteří chtějí učit jinak, moderně, supportivně, ale z různých důvodů jim to je znemožňováno. Nejsou náhodou na úrovni těch dětí? Vždyť nemoct vykonávat svou práci dobře je frustrující. Asi byste měla další úspěšný kanál.

Ono se to maličko právě tímto směrem začíná přelévat. Nejdříve mi na videa reagovaly druhostupňové děti, pak středoškoláci a vysokoškoláci – debata začala být maličko dospělejší. Nakonec přišli rodiče a na podzim se začali objevovat i studenti pedagogických fakult. „Poraďte mi, nám o tom na fakultě nic neříkají.“ Dokonce mi píšou i mladí lidé, že by díky mně to učitelství chtěli taky zkusit. To mě hrozně těší, protože já se do pedagogiky úplně zamilovala. Je to úžasná trendy věda, která v sobě pojí vše od managementu až po neurovědu a psychologii. Je to chytré, je to řízení lidí. Bohužel špatní učitelé jí dávají punc hnoje. Jenže oni nepraktikují pedagogiku. Oni praktikují vlastní nízkou a ubohou představu o ní. 

Na svém blogu ale zároveň kritizujete i druhou skupinu učitelů – ty, co se obětují. Žijí jenom školou. 

Mně se líbí myšlenka – nevychovávejte, hezky žijte a děti se přidají. Učení je mentorský vztah, mnohdy celoživotní. Když však učitel žije jen školou – výlety, exkurze, studijní programy – a nic jiného nedělá, sám sebe uzavírá do učitelského mikrosvěta a často zabředne do účovství. Ve volném čase by učitel měl pracovat spíš na tom, aby pobyl v reálném světě a mohl ho pak přivést do školy. Ne se neustále zabývat školou samotnou.

Štěpánka Cimlová (* 1987)/ box

Učila děti v předškolním věku, na prvním i druhém stupni, na učilišti a střední zdravotnické škole, učila dospělé, doučovala, pracovala jako PR manažerka konzervatoře, organizovala turné a řídila hudební festivaly. Učí angličtinu, hudebku, klavír, informatiku a ekonomiku. Pracovala ve škole v Himálaji, setkala se s dalajlámou a napsala o tom knížku Můj kousek Indie. Vystudovala VŠE, přidala pedagogické minimum. Je tiktokerka, má blog, YouTube kanál a najdete ji pod nickem Štěkánka nebo Stekaanka.