Psychohygiena učitelů

Mezi náročné a zdraví ohrožující profese se počítá práce sociálních pracovníků, pracovníků vězeňské služby i psychologů a psychoterapeutů, kteří jsou členy profesních uskupení. Ti mají supervizi dokonce jako jednu z nezbytných podmínek k vykonávání profese a jejich zaměstnavatelé jim supervizory platí. Nic takového se kupodivu neděje ve zdravotnictví ani ve školství. Zvláštní věc!

Nestranný pomocník

Ptáte se, co to vlastně je taková supervize a kdo to je supervizor? Pro ty, kdo znají latinu, jde z toho slova hrůza, protože si pod ním mohou představit někoho nadřazeného, kdo na nás dohlíží shora. Brrr! Přitom podle definice jde o čistou mezilidskou interakci, jejímž obecným cílem je, aby se jedna osoba (supervizor) setkávala s jinou osobou (supervidovaným) ve snaze zlepšit schopnost supervidovaného účinně pomáhat lidem. Tedy žádný dohled, ale pomoc zodpovědným a přetíženým lidem lépe se vyznat sami v sobě a řešit si za pomoci profesionála otázky, které vyvstanou během jejich každodenní činnosti.

Supervizor je člověk s akreditovaným specializovaným vzděláním a je najímán zvenčí. Není tedy zaměstnancem a nemá k mateřské organizaci žádný jiný vztah. Stará se o jednotlivce i o týmy, aby jim pomohl vzdělat se v tom, co ke své profesi potřebují, aby nevyhořeli. Radí také, jak porozumět logice různých interakcí v jejich povolání. Dále poskytuje etickou podporu při řešení vnitřních konfliktů pracovníka či při pochopení vlastních i cizích emocí a mezí. Pomáhá i s prevencí porušení etiky profese, případně s řešením profesních pochybení. Sám ale nic nikam nehlásí, jen pomáhá učiteli například nahlásit podezření, že je jeho žák týrán či šikanován. Nehodnotí ani nekritizuje, ale jen konstatuje, reflektuje a pomáhá řešit.

Neduste smutek v sobě

U pedagogů je problémů a starostí mnoho. Řada z nich může v běhu dní ovlivnit kantorovu radost z práce, unavovat, ale i vést k vyhoření. Vztahy učitele k žákům, rodičům, kolegům i k vedení můžou být jedna oblast, v níž je taková pomoc někoho nezainteresovaného velkou podporou. Pocity bezmoci a zoufalství či vzteku, které se někdy v těchto situacích vynoří, nelze donekonečna potlačovat. Je třeba jim porozumět, přeformulovat je a najít lepší řešení v bezpečném prostředí. Je to vhodnější než se ve škole zuby-nehty ovládat a vyplakat se doma nebo si emoce ventilovat na partnery či kamarády v soukromí. 

Učitel je také jenom člověk. Ve škole se navíc setkává se spoustou různých povah a krizových situací. Mnohdy přichází do práce unaven ze svého soukromého života nebo vyčerpaný běžnými starostmi se vztahy ke svým blízkým či sám k sobě. K tomu je dobrá péče o psychohygienu, s tím vším se musí naučit zacházet. Výsledkem by mělo být větší pochopení sebe i druhých, lepší efektivita a kvalita pedagogické práce i vyšší uspokojení z ní. Další devizou je nižší míra stresu pedagogů, lepší schopnost komunikovat i profesní sebedůvěra. A samozřejmě i klid učitele, jeho větší sebecit, sebeúcta a vnitřní spokojenost. To vše jsou zisky, staráme-li se o duševní síly.