Přehnaná touha pomáhat

Samozřejmě není, pokud o této motivaci člověk ví a drží si své hranice. Stává se totiž, že v zaujetí pro pomáhání druhým zapomene sám na sebe, obětuje se ve snaze chránit ostatní a spokojený nakonec není nikdo. Jak si udržet zdravou mez a co se skrývá pod hezky znějícím, ale celkem nebezpečným pojmem spasitelský komplex?

Mesiáš, zachránce nebo spasitel

Ono je celkem jednoduché spadnout do role boha/zachránce při práci ve školství, v pomáhajících profesích (však už ten pojem tomu dost nahrává) nebo třeba ve zdravotnictví. Už z vlastní podstaty práce má pedagog nad žákem moc, stejně jako lékař nad pacientem. Takže možná není na místě otázka, kdo má spasitelský komplex, ale spíše otázka – kdo ho má a umí ho zvládnout?

Co to tedy vlastně je? Pokud byste pátrali na vlastní pěst ve vodách internetových, narazíte na problém se samotným názvem tohoto jevu. Spasitelský komplex není oficiální porucha či nemoc, která by byla klasifikovaná v Mezinárodní klasifikaci nemocí. Je to psychologický konstrukt, který popisuje určité projevy chování a osobnostní vlastnosti. Někdy je nazýván ,spasitelský komplex ale také Mesiášův/Kristův/Jeruzalémský syndrom, syndrom pomáhajícího atd. Z těchto názvů už se dá odvodit, odkud vítr fouká a s čím má takový „spasitel“ vlastně problém.

Jen já jim mohu pomoct…

Začněme tou hezčí stranou mince – spasitel má touhu nezištně pomáhat ostatním, často přímo vyhledává osoby, které jsou v nouzi, a snaží se jim za každou cenu pomoct. Dělá mu dobře, když může být druhým nápomocen, může to dokonce vnímat jako svůj životní cíl. Začínajícím pracovníkům se často může stát, že budou mít pocit, že jedině oni mohou pomoct ostatním. Takové myšlení je na první pohled úctyhodné, ale už na ten druhý se začínají vynořovat problémy na obou stranách – u spasitele i zachraňovaného.