Nejde nedělat chyby

Akademické psaní je velká slabina nejen studentů.

A jakmile vstoupí v platnost Strategie 2030+, tak se na středních školách budou psát maturitní práce. Dokonce často ani magisterští studenti ještě neumějí správně pracovat se zdroji. Je třeba to naučit učitele, ať to na děti co nejdříve přenesou.

Vaši životní dráhu formovala zahraniční zkušenost hned po dokončení vysoké školy. Jak se přihodilo, že jste se jako vystudovaná němčinářka ocitla v Americe?

To ani nechtějte slyšet. (smích) Při studiu na vysoké škole jsem potkala svého budoucího manžela, který právě odjížděl do USA. Tak jsem tam po dokončení studia odjela za ním. Bez angličtiny. A dílem náhody a dílem štěstí jsem hned od začátku dostala příležitost učit češtinu. Nadřízený mého muže, Čech, mě seznámil s šéfem katedry tzv. malých jazyků, taky Čechem.  Učilo se jich tam asi čtyřicet a čeština mezi nimi. 

Asi není větší motivace pro rychlejší osvojení si cizího jazyka.

A nejen toho. Můj šéf mě navíc posadil k „mekintoši“, psal se rok 1993 a řekl mi, ať se nejdřív naučím pracovat s počítačem. Dal mi na to dva měsíce. Současně jsem pomáhala vydávat měsíční newsletter katedry.

K čemu měli studenti „malé“ jazyky?

V mnoha programech univerzity jsou dva cizí jazyky povinné. A součástí mé univerzity je Wharton Business School. Což je jedna ze tří nejlepších obchodních škol na světě. A tam mají studenti jeden „malý“ cizí jazyk povinný. A volili si ho často podle historie rodiny. Já proto mimo jiné učila Donalda Trumpa jr. 

Jestli to tedy chápu správně, vaše první pedagogická praxe se konala na jedné z nejprestižnějších světových univerzit a bez znalosti angličtiny?

Ano. Přijela jsem v létě a hned od září jsem měla začít učit. Požadavky jsou tam vysoké nejen na studenty, ale i na učitele. Každý například musí projít pedagogickým kurzem. A já nerozuměla ani slovo. Ale jsem důkazem toho, že když je člověk hozen do vody, záchranné mechanismy mu nedovolí se utopit. 

A nakonec se angličtina stala vaším oborem. 

Bylo logické, že než jen čekat, až dostuduje manžel, bude lepší, když v Americe vystuduju taky. Takže po půl roce jsem s odřenýma ušima absolvovala všechny požadované testy GRE a TOEFL a vedle práce jsem začala studovat. Základní otázkou studia na soukromé univerzitě ale bylo jeho financování. Neměla jsem žádné stipendium, nebyla jsem v žádném dopředu vyjednaném programu a studium na takové univerzitě se z polovičního úvazku ufinancovat nedalo. Můžete ale jako zaměstnanec univerzity čerpat benefit studia zdarma. Situace mě proto donutila k plnému pracovnímu úvazku. Musela jsem si najít druhou práci. A tak jsem se dostala ke komputační lingvistice a k výzkumu počítačového rozpoznávání řeči, které se v 90. letech právě na této univerzitě teprve rodilo. 

Koukám, trest za trestem. (smích) Teď už chápu, proč učíte učit. Lepší školu života jste ani nemohla mít. 

Tehdy jsem si veškeré materiály vyráběla sama. A už mi to zůstalo. Způsobem, jakým jsem se angličtinu naučila tehdy já, učím dodnes. Češtinu jsem tehdy studenty v Americe například učila pomocí filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Pustili jsme si vždy deset minut a pracovali s kontextem. A když se ve filmu objevil nějaký gramatický jev, věnovali jsme se mu. Rozvíjeli jsem tímto způsobem slovní zásobu, a já si tak začala postupně vytvářet svou vlastní učebnici, kterou jsem používala další roky. 

Jak si vás máme tedy představit při výuce angličtiny dnes? S učebnicí v ruce to asi nebude.

Učebnice mě limituje. Po dvou lekcích už mám se studenty vlastní cestu. Učebnice je svazující, nedá se použít plošně na každého. Učím angličtinu v souvislostech. K tématům si hledám živé materiály. Při výuce ekonomické angličtiny pracujeme s The Economist, Forbes, různými videy, podcasty. Studenti se učí chtít se učit. Musí najít vnitřní motivaci, což jde, jenom najdou-li k tématu vztah. 

Učíte v Mladé Boleslavi na ŠKODA AUTO Vysoké škole obchodní angličtinu. Funguje jinak škola, která je zřizována firmou?

Ano a ne. Je obecného ekonomického zaměření. V Mladé Boleslavi působíme v budově vzdělávacího centra Škodovky. Setkáváme se tedy s jejími zaměstnanci. Učí u nás někteří experti z firmy, ale jen předměty zaměřené na automobilový průmysl. Student však v tomto průmyslu zůstat nemusí. Není limitován v zaměření. Specifická je naše škola v tom, že v pátém semestru bakalářského studia musí student přerušit studium a jít na půl roku na praxi vlastního výběru. A samozřejmě Škodovka nabízí řadu příležitostí. A pokud tam studenti uspějí, mnozí na částečný úvazek už zůstanou. A vyjet na praxi naši studenti mohou i do dalších zemí v rámci koncernu Volkswagen. Nejprestižnější je britské Bentley. 

Soukromou vysokou školu jste si vybrala záměrně?

Ne. V Americe jsem vystudovala učitelství angličtiny jako cizího jazyka v kombinaci s interkulturní komunikací, ale nemám českou státnici z angličtiny. Pro výběrová řízení na veřejných vysokých školách tak nesplňuji kritéria. A co státní školy berou jako nedostatek, se na soukromých školách ukázalo jako výhoda. Navíc jsem před nástupem do školy v Boleslavi pracovala jako ředitelka neziskové organizace a taky jsem byla řadu let ředitelkou studentského zahraničního programu. Soukromým školám se proto líbila i má pracovní a manažerská praxe. Například nyní kromě angličtiny učím i předmět Public Relations, kde naplno uplatňuji své zkušenosti z vedení neziskové organizace.

Jsou i tyhle paradoxy a české nastavení školství obecně pro vás právě tou motivací, která vás žene do vzdělávání českých pedagogů? Předpokládám, že i vám se na školeních objevují učitelé, pro které je svět moderní didaktiky sci-fi.

Když jsem začínala školit, bylo to významně horší, než je to teď. A to je dobrá zpráva. Na školeních se objevuje čím dál víc učitelů, kteří vědí, že změna je nutná, a jdou si tam pro inspiraci. Ale zároveň téměř není skupina, kde by se neobjevili jeden či dva rebelové, kteří jdou na školení jen na základě pokynu nadřízeného – musí čerpat šablony. A tihle to dokážou znepříjemňovat nejen mně, ale někdy i kazit ostatním účastníkům. Ale asi jsem masochista. (smích) Navíc vím, že změna nemůže přijít jen shora. Musí současně probíhat i zdola. 

Vždy se odborníků a praktiků ptám, kde vidí největší slabiny. Mám trochu pocit, že soukromé školy vidí tyhle díry ještě markantněji.  

My pracujeme s firmami, a tak vidím, jak velice dynamicky reagují na změny, inovace. To je obecně velký problém školství. Je závislé na státním aparátu, a ještě navíc na politické reprezentaci, která se často mění. Chybí kontinuita, takže implementovat změnu je strašně těžké. Druhá věc jsou peníze. A neochota přijmout změnu. Stát fláká „pí ár“. Existují mechanismy change managementu, který ale politika nevyužívá dostatečně. Další úroveň je střední management škol. Pokud nemáme osvíceného ředitele, který tu myšlenku podpoří, nezměníme ani učitele, ani metody. Mikroúroveň jsou pak učitelé samotní. U nás je ještě problém, že někde by ředitel změnu chtěl, ale čelí tlaku učitelů, někde je to naopak.