Hledejme českou tvář školství

Co se u vás změnilo po udělení ceny? Dalo vám okolí najevo nějaká nová očekávání? Setkal jste se se závistí jiných ředitelů? 

Nesetkal. Je to stejné jako jindy. Vyhledávám si lidi, s nimiž je mi dobře a jsou podobně naladěni. Někdo chce spolupracovat víc, jiný méně, ale žádné naschvály se nedělají. Není na to čas ani energie. Ředitelé si navzájem radí, pomáhají, možná někde je maličko cítit obava z konkurence. Hlavně u škol, které jsou u sebe blízko a hrozí jim vzájemné „vykrádání“ žáků. Naopak jsem pro, aby ředitelé, ale i řadoví učitelé mohli jezdit na vzájemné návštěvy do škol a tam se inspirovali. Hodně se řeší zahraniční stáže, ale podle mě jsou důležitější stáže krajské. Vyrazit třeba do Zlínského kraje a tam nabrat inspiraci a vytvořit partnerství škol.

Jak se obecně vyrovnáváte s tlakem vyplývajícím z práce ředitele?

Tlak na pozici ředitele je vždy větší než ten, který jsem zažíval na pozici řadového učitele. Je to logické. Ale mnohdy se zapomíná na to, že ředitel je jen člověk. Nebo že musí plnit určitá nařízení, i když s nimi vnitřně nesouhlasí. Není majitel firmy, ale snaží se udržet organizaci v chodu. Někdy k tomu má skvělé podmínky a spolupracovníky, jindy bojuje. Na málotřídních školách je ředitel Ferdou Mravencem. Rozhoduje o všem – od počtu ruliček toaletního papíru po projektovou dokumentaci. Měl by být pedagogickým lídrem, ale často je učení přidružený produkt vedoucí funkce. Papírování je moc, tabulek ještě víc a den má jen dvacet čtyři hodin. Ministerstvo nyní konečně spouští programy, kde se začíná o management škol trochu starat, ale vzhledem k psychické náročnosti a době, ve které žijeme, bych si představoval větší podporu a pomoc.

Jaké jste měl cíle, když jste nastupoval do školství? Ukázaly se některé z nich jako idealistické?

Pocházím z učitelské rodiny, a tak jsem prostředí školy znal velice dobře. Při prvním nástupu jsem asi neměl úplně velikášské cíle, jen jsem chtěl učit. Vzpomínám si, jak mě v pátek strašně mrzelo, že už je pátek a já mám tolik nápadů a budu s nimi muset čekat do pondělí. Tyhle stavy už nemívám. Jsem starší, a hlavně už činnosti dělím mezi své tři děti a manželku. Idealistické tehdy bylo, že jsem si myslel, že učivo prostě naučím každého ve třídě. Sice později, ale ve stejném rozsahu a kvalitě. To se už první rok ukázalo jako liché. Coby elév jsem dostal třídu, kde bylo třicet dva dětí, přesto na tyhle žáky vzpomínám moc rád, protože byli první a na nich jsem nasbíral nejvíc pedagogických zkušeností.

Proč jste se vlastně stal ředitelem málotřídní školy? 

Z důvodu nutné změny. Osmnáct let jsem učil na velkých městských školách a začal jsem ztrácet motivaci. V posledních letech jsem přestával ze strany vedení rozumět směřování školy, v níž jsem pracoval. Pak přišel impulz v podobě konkurzu. Po dlouhém rozvažování jsem to zkusil a začala ta pravá horská dráha. Na začátku člověk přichází s určitými ideály a vzorem, jak bude pracovat. Velice záhy však pochopí, že je v obrovském kolotoči, z něhož po chvíli vnímá okolní svět jako šmouhy. Především oblast agendy a výkaznictví je pro běžného učitele nepředstavitelná. Do toho finance, pracovní právo, výuka, tvorba materiálů, účelové dotace, neúčelové dotace… Trvalo mi tři roky, než jsem dokázal říct, že vím, co obnáší řídit školu. Ale nelituji svého kroku. Poznal jsem nové lidi, prostředí. Práce na málotřídní škole určitě není jednodušší, ale zkrátka mě moc baví.

Jaký je rozdíl mezi školou ve městě a málotřídkou?

Samotného mě překvapilo, že rozdíl v žácích velké městské a venkovské školy není zas tak velký. Životní úroveň je dnes všude podobná. Obrovskou výhodu vidím v tom, že se všichni ve škole známe. Řešíme málo výchovných problémů, protože se vše dá zachytit ještě v zárodku. I když výjimky se najdou všude.

Jak rozšiřujete svůj pedagogický tým?

Pedagogický tým rád rozšiřuji o vizionáře a skutečné pedagogy. Mnoho lidí učí nebo vystuduje pedagogickou fakultu, ale nemají v sobě ani kousek pedagoga. Přirozených pedagogů mnoho není, někteří učitelé to dokážou za roky praxe nasát. 

Jaké postavení mají dnešní pedagogové ve společnosti? 

Postavení učitelů odpovídá uvolněné morálce ve společnosti. Nelze jednoznačně říct, že je to černé, nebo bílé. Nikdy to nebylo, ač máme podle černobílých filmů tendenci postavení učitele v minulosti glorifikovat. Školství je o lidech. O žácích, kteří se sejdou v jednom kolektivu nebo ročníku, o rodičích, z nichž každý má naprosto jiné a přesné představy, jak by měla škola fungovat, a o učitelích, kteří učí a zároveň jsou na ně kladeny obrovské společenské požadavky. Základem fungování je dobrá komunikace. Víme, že každý máme vrozenou potřebu uzpůsobovat si příběhy, které se staly, podle sebe. Příběh, který se stane ve školní hodině, bude zcela jinak prezentovat žák doma mamince, zcela jinak ho budou vyprávět jeho spolužáci a učitel bude mít také svou verzi. V těchto verzích často chybí, že ten, koho se příběh týká, udělal nějakou chybu. Bývají to často oni ostatní, u nichž nastal problém. Proto ctím možnost vyjádření se k problému. Mít možnost poslechnout si více pohledů na věc. Říct, že škola je blbá, je strašně jednoduché. 

Jaká jsou očekávání rodičů od školy? Má dnešní školství kapacitu na komplexní výchovu žáků?

Jsem velice zvědav, jak dopadne plánovaná velká revize Rámcového vzdělávacího programu. Abychom mohli nabízet komplexní výchovu žáků, musíme ubrat na učivu. Pojďme děti učit číst, psát a počítat, ale také zdravit, zachránit kamaráda, vyjadřovat se košatě a pracovat s informacemi. Nikdy to ale nemůže být pouze na škole. Rodič musí být hlavním motorem a respektovanou osobností svého dítěte. Pomáhat mu, vyslyšet ho a motivovat ke vzdělávání. Škola k tomu může přispět propracovaným a důsledným systémem. Na pedagogy a školy bychom měli vždy pohlížet s určitým odstupem a chladnou hlavou. Nesnažit se řešit věci jen ze svého pohledu. Co je dobré pro mě, nemusí vyhovovat dalším dvaceti. Pedagogika je strašná dřina, proto máme učitelů stále méně. Vše je o lidech, spolupráci, chuti, ale i náhodách. Učitel je pouze člověk, který se musí často v sekundách rozhodovat o správném řešení pro třídu plnou žáků.