ADHD: Co když to není porucha?

Představte si, že se sejde sto lidí a pět z nich má červené vlasy, pět zelené, pět modré a pět fialové. Zbývajících osmdesát (mix černovlasých, blond, zrz, šedo-, hnědo- i bělovlasých) se rozhodne, že těch dvacet je vadných a měli by se léčit. Vyvinou pro ně diagnózu, léky, pravidla zacházení. Zní to divně, že? Ale možná vám to něco připomíná?

Dříve se ve vesnických jednotřídkách tak nějak vědělo, že některým dětem jde škola hůř, některým lépe, některé jsou neposednější, jiné zas hodné, někteří že jsou vysloveně rošťáci. Někdo že by měl skvělé známky, kdyby se víc učil, protože je hlava otevřená, ale že ho víc baví běhat venku. Pokud projevy roztěkanosti nebo neposlušnosti přerůstaly učitelům přes hlavy, uchylovali se k dnes už nepřípustným metodám a k trestům. 

S postupem času, demokratizací školních metod a zvyšováním nároků na objem výuky, ale v přeplněných třídách začalo v 80. letech celosvětově vadit, že někteří žáci jsou pomalejší třeba v psaní, že neudrží tempo a hlavně pozornost. Že zapomínají pomůcky, vyrušují ostatní, v hodinách se baví, brzdí plynulost, nesoustředí se, jsou motoricky nešikovné, nedochvilné nebo nedokážou odhadnout, kolik času potřebují na splnění úkolu. Tento jev se začal popisovat, zobecňovat a v roce 1987 spatřil světlo světa termín ADHD – Attention Deficit Hyperactivity Disorder. Největší soubor biomedicínské literatury, totiž americká National Library of Medicine, od té doby registruje více než 45 000 pramenů zabývajících se daným tématem.

ADHD představuje fenomén, který zajímá mnoho vědců, zdravotníků, psychologů a pracovníků ve školství, protože tento jev má nápadnější výskyt projevů právě v dětském věku. Současná klasifikace řadí ADHD spolu s poruchami učení mezi tzv. neurovývojové poruchy, což je tak široké vymezení, že se pod něj dá spolehlivě zařadit skoro všechno.

Příčiny vzniku ADHD se stále zkoumají. Zastáncem přesvědčení, že největší podíl na jeho výskytu má vliv genetický, je pražský psycholog a průkopník metody EEG biofeedback PhDr. Jiří Tyl: „Důkaz o výskytu genu ADHD byl publikován v rámci epochálního projektu Lidský genom již v roce 2000. Objevil ho celosvětový koordinátor projektu prof. R. Moyzis z University Irvine v ostatcích našich předků starých 42 000 let. Gen takzvaného ADHD je vzácná mutace, která se objevila tedy už 40 000 let před Kristem a rozšířila se v populaci pozitivní selekcí,“ upozorňuje odborník. Jinými slovy: Ten gen se rozšířil, protože vlastnosti s ním spojené lidstvo k něčemu potřebovalo. „Jde o pozitivní, vývojově přínosný gen, nikoliv o poruchu!“ dodává výslovně a důrazně dr. Tyl a podotýká, že bychom měli mluvit o ADH, nikoliv o ADHD, neboť slovo disorder, tedy porucha, postrádá u jevu, kterým oplývá 20 % populace a jenž přináší i hodně pozitivní přínos pro společnost, jakýkoliv smysl. Toto odvážné tvrzení, které však rezonuje se současnými poznatky genetiky, vzbudilo pozornost časopisu Rodina a škola, a proto jsme se dr. Tyla, který má se zkoumáním ADHD rozsáhlou praktickou zkušenost, zeptali:

Co vlastně způsobuje gen takzvaného ADHD?

Velmi zestručněno je ten gen zodpovědný za deficit či rozptýlenost dopaminu, tedy neurotransmiteru, který ručí za výkon a pozornost. Nedostatek dopaminu v organismu vede ke kolísání pozornosti, k nesoustředěnosti. Dotčený nositel genu je tedy podnabuzený, a hledá proto podněty zvenčí. Důsledkem je jeho neutuchající zvědavost. Ve spojení s nadprůměrnou inteligencí je ovšem zvědavost přínosem pro společnost! Podle statistik se mimořádné nadání v projevu neliší od zvědavosti lidí s ADHD. I jedinci, kteří jsou nesporně diagnostikováni jako trpící ADHD, mají-li ADHD vzniklé genem, vykazují normální neuropsychologické testy. Komplikace ovšem nastávají u jiných vlivů. K prakticky shodným příznakům, jakými se projevuje ADHD, může jedinec přijít třeba předčasným narozením, přidušením při porodu, úrazem mozku nebo vysokými horečkami – vyššími než 39°. Přihlédneme-li k druhé složce ADHD, impulzivitě a hyperaktivitě, i u ní najdeme významné dobré stránky. Velkým pozitivním přínosem impulzivity je totiž nápaditost, bez níž by civilizace založená na vědě a technice vůbec nevznikla.

V 70. letech se čeští odborníci na základě výzkumu prováděného v severních Čechách domnívali, že ADHD způsobuje nebo k jeho rozvoji přispívá znečištěné prostředí. Je to pravda?

Je to pravda. Nešlo o domněnku. Shodou okolností jsem na výzkumu pracoval, a to v týmu dětského psychologa prof. Matějčka v tehdejším Výzkumném ústavu psychiatrickém. Vyšetřili jsme deset tisíc dětí a souvislost znečištěného prostředí a výskytu lehkých mozkových dysfunkcí (LMD), jak se tehdy diagnóza nazývala, byla statisticky prokázána. Je záhodno dodat, že znečištěné prostředí přispívalo k výskytu vrozených vývojových vad obecně, tedy nejen k výskytu LMD. Za druhé: Na vzniku či rozvoji LMD měla podíl kromě environmentálních činitelů řada dalších faktorů rodinných, vzdělanostních apod. Když jsou multifaktoriální jak příčiny (škodlivých chemikálií v prostředí je řada), tak výsledky (LMD se vyskytovaly spolu s jiným poškozením a vice versa), ani to nemůže být jinak. Největší toxicitu měla prenatální expozice polycyklickým aromatickým uhlovodíkům, která se přenášela ještě do generace vnoučat. Další významný činitel je olovo a další těžké kovy v ovzduší.