Rodinu nedělá krev

Jak jste se dostal k práci s dětmi z dysfunkčních rodin?

Cesta k tomuto oboru byla opravdu klikatá. Od mládí jsem věděl, že chci buďto pracovat v dětském domově, učit lidi sebeobranu, nebo být hercem. Dlouho jsem váhal, ale nakonec jsem po střední škole nastoupil na studium sociální pedagogiky. A tam jsem brzy došel k závěru, že nechci pracovat s dětmi – respektive jsem se začal bát, že bych v praxi nedokázal sledovat dětské osudy, čím vším si prošly, jak se trápí, jak prožívají svou bolest. Bál jsem se, že by mě to emočně příliš drásalo. A byť jsem tenkrát mohl získat stipendium za psychologii, ze školy jsem doslova utekl a vystudoval jsem herectví.

Pak jste ale přeci jen dal dětem přednost. Může za to opravdu ona upírka, o níž píšete ve své knize?

Po herecké škole jsem šel k divadlu. Pořádali jsme různé festivaly i pro děti. Na jednom z nich se objevily děti z Klokánku a mezi nimi upírka. Holčička, kterou na stanovišti, kde se malovalo na obličej, ozdobili krvavými upířími zuby. Upírka bylo první dítě, které mě oslovilo strejdo a zavázalo slibem, jestli za ní ještě někdy přijdu do Klokánku. Tenkrát jsem ani nevěděl, co to Klokánek je. Měl jsem za to, že to bude něco jako školka. Nicméně jsem upírce slíbil, že se za ní půjdu jednou nezávazně podívat. Pak z toho byly dvě návštěvy, tři, pět, a nakonec jsem zjistil, že mě práce s dětmi naplňuje víc než divadlo. Najednou se celý můj život otočil ve vnitřních hodnotách. Herectví mi přišlo povrchní a zbytečné. Neviděl jsem smysl v předvádění něčeho, co nejsem já a co nikomu nepomůže. Ta malá upírka mě dovedla k poznání, že můžu čas investovat smysluplněji. A zkušenosti z ústavních zařízení mě utvrdily v tom, že bych do toho měl jít naplno. Pokud chci pracovat s dětmi, nemůžu to dělat okrajově, ale na plný úvazek. A tak jsem opět nastoupil na školu a vystudoval vychovatelství.

Podle vzhledu nejste úplně typický vychovatel.

A kdo je typický vychovatel?

Teta z děcáku…

Jistě, v českých zařízeních jsou muži nedostatkové zboží. Ve školství jsme si na to už zvykli. Ale v ústavní výchově, kde má dítě samé vychovatelky, samé maminky a možná ještě častěji babičky, citelně chybí mužský vzor. A když už je vychovatelem muž, je to milý usměvavý obtloustlý pán, který se všemožně snaží, aby na okolí působil laskavě a děti se ho nebály.

Do tohoto prototypu nezapadáte.

Já jsem pořád sám sebou. Holá hlava, tetování, drsnější způsob komunikace. Na začátku jsem měl obavy, jak mě děti přijmou. Přicházejí z rodin, kde zažívaly domácí teror, často byly mláceny mužem. A teď se dostanou do zařízení, kde pracuje muž, co na první pohled nepůsobí mile a sympaticky. Bál jsem se, jestli nebudou mít problém se mi citově otevřít.

Jak to dopadlo?

Nedůvěra trvá většinou jen pár minut. Dítě záhy zjistí, že pro ně nejsem hrozbou. A naopak mi můj vzhled někdy pomáhá. Myslím tím třeba u sedmnáctiletého floutka, který vidí, že on i já jsme potetovaní, že máme společný styl života, společnou hudbu, hrajeme stejné hry. Najednou pro něj nejsem ten formální vychovatel, kterého musí přijmout, ale člověk, jehož chce přijmout, protože máme něco společného. Pocit bezpečí u mě děti nezískají na základě zevnějšku, ale na základě zkušenosti. A je to oboustranné. Ať dítě vypadá jakkoli, přijmu ho takové, jaké je. Podle jeho chování, ne podle prvního dojmu.

Stejně hladce jste se svou image pochodil i u nadřízených a kolegů?

Mám štěstí na výborné vedení. Pokud narážím, tak spíš u kolegů. Nevím, jestli to je vzděláním, ale nadřízení mě většinou berou. Na první pohovor přijdu s úsměvem, pak postupně ukážu tetování – dávkuju jim to. Horší je to v zařízení, kde pracují starší vychovatelky. Pro ně jsem často prostě mukl, týpek, který zaručeně bere drogy, protože je potetovanej, a určitě rasista a skinhead, protože má holou hlavu.

O čem vaše chystaná kniha vlastně je?  

Kniha vychází z toho, že v ústavních zařízeních pro děti se mnohdy dějí věci jinak, než by se měly dít. Je to o rozdílu, jak s dítětem pracuje laik a jak by s ním měl pracovat vzdělaný vychovatel. Třeba když dítě dostane facku. Ano, dítě to přežije – v běžné rodině se rodič taky občas neudrží, padne facka, dítě přežije a je to v pohodě, protože to udělal rodič. Ale v ústavní výchově by se to dít nemělo. Rodič na rozdíl od vychovatelů nemusí mít vzdělání v oboru, a tak nemusí vědět, že afektovaně udeřit dítě do obličeje není správné řešení konfliktní situace. Když rodič udělá chybu, udělá ji z nevědomosti. Ale vychovatel by neměl podléhat emocím a měl by na situace nahlížet z pohledu dítěte.