Bezmoc, vztek a frustrace. Lítost, vina, odmítání či křivda. To vše zažívá oběť manipulace, v níž je hlavním aktérem člověk, který je nejblíž – vlastní matka.
Troufám si říct, že manipulace ze strany matky je jedna z nejbolestivějších, jakou lze zažít. Vztah matky a dcery bývá ten nejdelší, jaký ženy mají (Fingerman 2001). Tento vztah má zásadní vliv na naši životní spokojenost. V některých případech do něj vstupují nemoci, postižení, nemohoucnost. Mnohdy i emoční vydírání, pláč, prosby, výčitky a hněv. A jsou to právě dcery, na které nezřídka dopadá břímě náročné péče (Pillemer & Suitor 2014).
Výzkumy ukázaly, že samy stárnoucí matky často své dcery úkolují, aby se o ně staraly. Zcela automaticky dcerám připisují role pečovatelek či ošetřovatelek. Jejich pomoc berou jako samozřejmost. Tyto role mohou být ze strany matek tvrdě manipulativně vymáhány. Vědomě, nevědomě, cíleně či mimoděk. Vlastně je to jedno. Bolí to vždycky.
Klientce Ivě je 53 let. Má manžela, dceru, dvě vnoučata. Náročné zaměstnání, kde tráví víc než devět hodin denně. Stará se o vlastní domácnost, vypomáhá dceři, po večerech pracuje pro zákazníky, dohání práci, kterou nestihla. Pětkrát za den jí volá její „maminka“. Skvělá žena, která byla dlouhou dobu její kamarádka. Jezdily spolu na dovolené, sdílely strasti i radosti. Pomáhaly si navzájem a uměly si popovídat.
Ale poslední tři roky je to jinak. Její mamince se dramaticky zhoršil fyzický stav. Není schopná si uvařit, obstarat zahrádku ani zvířata. Aby bylo o vše postaráno, úkoluje dceru. Automaticky. Samozřejmě. Jako by Ivin život patřil jí. Jako by se Iva musela postarat o to, aby život její matky běžel ve starých kolejích. Jako by Iva zodpovídala za její štěstí.
Iva si ani nemůže vzpomenout, kdy měla chvíli jen pro sebe. Masáž, kavárna s knihou nebo odpočinek na dece pod stromem. Neustále má na mysli potřeby druhých. Když se nestará o svůj domov, když nepracuje nebo když nepomáhá dceři, snaží se pečovat o matku. Marně. Nic není dost. Nic nestačí. Všechno je bráno s jízlivou samozřejmostí.
Iva má pocit, že je v tom úplně sama. Ztracená v beznaději. Neví kudy kam. Se silami je téměř u konce. Už nemůže. Napadlo ji vyhledat psycholožku. Potřebuje mluvit o pocitech viny. O myšlenkách, když odmítne pomocnou ruku. Kdy řekne své matce ne. Nejsem špatná dcera? Nejsem nevděčník? Nebudou mě trápit výčitky svědomí do smrti? Můžu to matce udělat?
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.