Když my dospělí žijeme dobře, dítě se k nám přidá

Co to znamená, když se řekne psychická odolnost? K čemu ji potřebujeme?

Je to částečně vrozená a částečně získaná schopnost potýkat se s těžkostmi, které život přináší. Někdy se používá i termín resilience nebo nezdolnost. Když procházíme životem, přicházejí různé obtížné situace. My k tomu máme určitou míru psychické odolnosti, a dokud naše odolnost na těžkosti stačí, je to v pohodě. Ve chvíli, kdy je stresu více, než na co naše resilience stačí, se nám to může vrátit v podobě nějakého duševního onemocnění.

Jak můžeme psychickou odolnost budovat, posilovat?

Věřím tomu, že v dospělém věku se psychická odolnost nejlépe posiluje tím, že se o sebe dobře staráme. Že jsme na sebe hodní a staráme se o své potřeby. S těžkostmi si poradíme lépe tehdy, když jsme napojeni sami na sebe, na svoje tělo a emoce. Když dokážeme vycítit, co potřebujeme, vycházíme si vstříc a jsme k sobě laskaví.

Další jsou vztahy, naše podpůrná síť, o kterou je třeba se starat. Existují i výzkumy, z nichž plyne, že právě kvalita našich blízkých vztahů nejlépe předpovídá, jak moc budeme zdraví a kolika let se dožijeme. Že se to odráží nejen na psychickém zdraví, ale také na tom fyzickém. Pokud lidé mají problém se čtením svých potřeb, pomáhají si někdy psychoterapií, kde se tyto dovednosti mohou naučit.

Můžeme resilienci rozvíjet i u malých dětí? Jak?

Něco je samozřejmě vrozené. Pokud se v rodině vyskytují dispozice k nějakému vážnějšímu duševnímu onemocnění, může se stát, že je potom člověk křehčí, ale neznamená to, že se u něj dané dispozice nutně projeví.

Z hlediska psychické odolnosti jsou velmi důležité první dva až tři roky života dítěte, kdy se vytváří attachment, tedy pouto, které si dítě vytváří k matce nebo k člověku, který o něj pečuje nejvíce. Je to jedna osoba, která malému človíčkovi ukazuje, jestli svět je bezpečné místo nebo ne. Nejdůležitější je, aby osoba, která o dítě pečuje, byla předvídatelná a dítě měla ráda. To jsou dvě základní věci. Těžší to mají například děti alkoholiků, kteří jsou za střízlivosti v pohodě, ale v opilosti mohou na podnět, na který reagovali úplně normálně, najednou odpovědět výbuchem.

Druhým, třetím rokem života dítěte nic nekončí. Jeho okruh vztahů se rozšiřuje, potkává se s dalšími dětmi, s pedagogy, a ti všichni tvoří další nástavbu v pocitu, zda je svět bezpečný, jestli je to dobré místo a jestli je dítě dobrý člověk. A to dítě poznává podle toho, jak se k němu chová okolí. Důležitá je i atmosféra doma. Pokud mezi sebou rodiče mají nějaký konflikt, malé dítě je nedokáže vnímat jako špatné, potřebuje si zachovat jejich obraz v podobě dokonalých, skvělých lidí, takže pokud se něco děje, stáhne vinu raději na sebe.

Člověk, který má dobrý sebeobraz, toho ustojí více než ten, který si myslí, že je špatný. Když se na něj snese nějaká kritika, tak díky tomu, že k němu například od rodičů přicházely zprávy, že je dobrý, fajn, řekne si, že ten druhý má možná špatnou náladu, nevezme si to osobně. Pokud někdo má o sobě špatné mínění, získá vnější kritika velmi silného spojence. Když mu někdo řekne, že je hloupý, odpoví si, že to je pravda.

Jak s psychickou odolností souvisí naučená bezmocnost?

První pokusy, kdy se vytvářelo povědomí o naučené bezmocnosti, se děly na psech. Experiment spočíval v tom, že se ozval signál a pes dostal do tlapek elektrošok. Část pokusných zvířat neměla jak se dostat z plochy pod napětím a po čase se o to přestala snažit. Dokonce ani ve chvíli, kdy zábrany zmizely, se zvířata už nesnažila po zvuku signálu utéci, protože možnost, že by se tomu vyhnula, vyloučila.

Takto vznikl pojem naučená bezmocnost, se kterým se dnes pracuje v našem člověčím kontextu. Pokud opakovaně zažíváme, že ze svých nesnází nedokážeme uniknout, vzdáme to, protože každý organismus šetří energii. Psychická odolnost je naopak schopnost věci nevzdávat, vnímat situace, které nastávají, jako výzvu. Říci si, že tudy to nejde, ale půjde to někudy jinudy. Odolný člověk se vzdá později, ale těžko říci, jestli je někdo vůči vnějším okolnostem úplně imunní. Když něco nejde a nejde a nejde, je i pro odolného člověka těžké to nevzdat.

Naučená bezmocnost se asi objevuje u lidí, kteří zažívají nějaké násilí, že? Třeba žena, která dlouhodobě zažívá partnerské násilí, by ve chvíli, kdy by se jí otevřelo pomyslné okno ven, nic nepodnikla. Je to tak?

Myslela by si, že to nedokáže, možná si dokonce myslí, že si takové zacházení zaslouží.

Může to mít i menší měřítko, například chodím do práce, která mi nevyhovuje, a chtěla bych ji změnit. V regionu je ale velká nezaměstnanost, opakovaně to zkouším, ale nepovede se to, a nakonec si řeknu, že by mě stejně nikde nevzali.

Foto Yuliya Herhalava 

Mgr. Bc. Nela Wurmová se narodila v roce 1989. Vystudovala psychologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a poté absolvovala pětiletý psychoterapeutický výcvik v integrativním přístupu. Nyní je na mateřské dovolené a současně působí jako psycholožka v rámci neformálního uskupení Terapeuti Brno.

Pro nás dospělé to může být trochu snazší, protože více rozhodujeme sami za sebe, ale děti tuhle možnost nemají. Když se dítě narodí, jeho nastavením je navazovat vztahy. Vidím to na své malé dceři, která do vztahu vstupuje celou svou bytostí a předpokládá, že bude přijatá. Očekává, že z druhé strany přijde kontakt, ukáže vám hračku a čeká, že na to zareagujete. Když ale rodič nereaguje, dítě to zkouší stále dokola. Pokud ale kontakt, odezva a naplnění potřeb stále nepřichází, děťátko to může vzdát. Může vzdát i vnímání svých potřeb, a pak se může stát, že jako dospělý člověk neví, co potřebuje. Neví, že má hlad, neví, že si přeseděl nohu, protože ji nevnímá, neuvědomuje si, že by měl z práce odejít, je mu jen nějak divně… Vzdal v dětství vnímání svých potřeb. Proč by to dělal? Když odezva nepřijde, jsou všechny snahy jen plýtváním energií. Tímto způsobem mohou lidé někdy vzdát vztahy, stáhnou se do sebe, izolují se… A pak v dospělosti nemají přátele, partnera či partnerku a z každého vztahu se stáhnou. V dětství to zkusili tolikrát a tolikrát se zklamali, že to už znovu zkoušet nechtějí.

Co když si dítě v dětství nemá jak psychickou odolnost vytvořit. Je vše ztraceno? 

Není. Dnes pro to máme oporu i v neuropsychoterapii, což je úplně fascinující vědní obor, který zkoumá, jak se mozek mění třeba během povídání nebo vztahu s druhým člověkem. Mozek je neuvěřitelně plastický, a když se v něm dost hluboko „vyběhají“ nějaké dráhy, je možné věci zvrátit. Tohle je základní princip, na kterém funguje psychoterapie. Člověk, který neměl příležitost vybudovat si v dětství bezpečný vztah, ho zažije s psychoterapeutem. Mozek je skutečně možné „předráhovat“, přetvořit dráhy, po kterých nám „běhají“ vzruchy v mozku. Psychoterapie není jedinou možností, někdy děti něco takového zažijí třeba s učitelem, který je fajn, s tetou, babičkou, milujícím partnerem… Když si dítě v raném věku nevytvoří pevnou vazbu, je to sice velký handicap do života a znamená to pro něj velkou práci, ale rozhodně není odsouzený k tomu, že by nikdy neměl dobré vztahy a už nikdy by nebyl šťastný. Je možné, že zažije korektivní emoční zkušenost, že se jeho emoční potřeby konečně naplní, i když se toho v dětství opakovaně nedočkal.

Jakou roli v utváření resilience, nebo naopak naučené bezmocnosti hrajeme my dospělí?

Naprosto zásadní. Právě my můžeme k dítěti přistupovat jako k někomu dobrému, nebo v něm hledat třeba manipulaci, kterou se nám snaží zničit život a pohřbít všechny naše sny. Právě my můžeme reagovat předvídatelně a věnovat dítěti pozornost, být na ně naladěni a vnímat jeho potřeby. Miminko nám neumí říci, co potřebuje, je to na empatii nás rodičů.

Důležité je také to, jak my sami zacházíme se svými emocemi a potřebami, to, že si umíme nastavit hranice. Říká se, a mám to moc ráda, že bychom měli žít dobře a dítě se přidá. I tohle je zásadní. V raném dětství jde i o to, co dítěti umožníme, aby si vyzkoušelo.

V jednom výzkumu psům namíchali koktejl látek, které má v sobě organismus tehdy, kdy má depresi. Ukázalo se, že někteří psi jsou i přes požití těchto látek odolní. Šlo o zvířata, která měla mnoho příležitostí si hrát a zkoušet věci. Z toho plyne, že je dobré nechat děti zkoušet, co samy dokážou, a nechat je klidně i něčem selhat.

Takže bychom tedy neměli život dítěte „lajnovat“ jedním směrem, že?

Ano. A můžeme ho klidně nechat i v něčem selhat. To, jak bude odolné vůči selhání, závisí i na tom, jak se my dospělí stavíme k chybě. Za chyby můžeme dítě peskovat, nebo to brát jako něco, co je v pořádku, jako učicí proces.

V souvislosti s rozvíjením psychické odolnosti se zmiňuje výzkum americké vývojové psycholožky Emmy Werner. O co v jejím výzkumu šlo?

Její výzkum je zajímavý především tím, že je longitudinální, tedy že probíhal spoustu let. Začala s ním v roce 1955 a první výsledky byly v roce 2000. Emma Werner začala zkoumat děti a v době publikování prvních výsledků bylo zkoumaným osobám 45 let. Shromáždila vzorek dětí ze sociálně problematických rodin a čekala, co z nich vyroste. Ukázalo se, že většina zkoumaných osob byla poznamenaná tím, že vyrůstala v nevhodném prostředí, ale zhruba třetina dětí vyrostla v dospělé, kteří neměli problematický život, měli fajn práci a dobré vztahy.

Nejdůležitější proměnnou v životě této skupiny dětí bylo to, že se našla nějaká osoba, s níž mohly navázat vztah a která pro ně byla bezpečná. Byla to třeba teta nebo učitel.

Naše společnost se také ocitla ve složité situaci, podobně jako rodiny dětí z výzkumu Emmy Werner. Pandemie a také letní tornádo „zamávaly“ s jistotami mnoha rodin. Co podobné situace udělají s dětmi? 

Myslím si, že situace sama o sobě až tolik neudělá. Důležité je, jak na to reagují dospělí v jejich přítomnosti. Pokud pandemie a lockdown přinese to, že rodina tráví více času spolu a je to dobře strávený čas, třeba různé výlety do přírody nebo společenské hry, a rodiče to ustojí dobře, nezačnou se spolu hádat, může to pro děti být naopak fajn. A samozřejmě se může stát, že proběhne nějaká hádka, ale děti to ustojí, nepotřebují, aby bylo kolem nich všechno dokonalé.

Úplně jiné to je v rodině, kde už předtím byly nějaké problémy, které se lockdownem prohloubily. Najednou je tam více konfliktů a méně podnětů a dítě přišlo o vyrovnávací mechanismus, kterým byl třeba volejbal, kde mu bylo fajn. A to není dobré. Dítě v zájmu sebezáchovy pak třeba začne víc hrát počítačové hry. Rodiče se toho děsí, ale dítě si tam najde bezpečné prostředí.

Proto nelze dopad na děti nějak generalizovat. S dětmi podobné situace udělají to, co udělají s jejich rodinným prostředím. Podobné to je s tornádem. I když hodně zamává se situací dítěte, záleží na tom, jak na ně zareaguje jeho rodina. Vstupuje do toho i skutečnost, že dítěti během tornáda někdo umře nebo se zraní, a to je zase jiná situace. Projít tím a tento zážitek zpracovat mu mohou pomoci opět jeho dospělí.

V souvislosti s tornádem mě trochu zarazily nabídky různých organizací, které dětem z postižených oblastí poskytovaly volná místa na táborech. Je šťastným řešením poslat děti v takovéto situaci pryč? Neměla by si to rodina odtruchlit společně i za cenu toho, že se někdo bude muset starat i o děti? 

Opět záleží na kontextu. Může se stát, že děti jejich dospělí „uklidí“, aniž by o tom s nimi mluvili, jakékoli negativní emoce se popřou a nesmí se o tom hovořit. Odsunout dítě na tábor v takovém případě znamená celou věc „vymazat“.

Může se ale stát, že se dospělí s dítětem normálně domluví. „Víš, tady to teď musíme celé zbourat a postavit znova, a je tu hrozně prachu. Tak si říkám, jestli by ti nebylo lépe s kamarádem na táboře.“ To je něco úplně jiného. Pokud se emocím dá prostor, může se o nich mluvit a dítě může dát najevo, co by chtělo a co ne, dokážu si představit, že to je pro ně docela fajn.

Pandemie s sebou přinesla a možná ještě přinese distanční vzdělávání, které se týkalo již předškoláků. Jak to děti zvládaly?

Přijde mi důležité, aby se učitelé dokázali vzdát některých svých ambic. Třeba zvládnout všechnu látku, učit tak, jako by distanční vzdělávání nebylo. Když jsem viděla, že v některých školách děti měly stejný počet hodin, jako by měly naživo, přišlo mi to nešťastné. Přitom v mnoha firmách se tou dobou zkracovaly online porady, protože ani dospělý nedokáže tak dlouho vnímat informace z počítače, pro mozek to je mnohem náročnější. Měla jsem někdy pocit, že byly děti přetěžované. V jiných školách pak naopak trvalo distanční vzdělávání pouze dvě hodiny týdně, a přitom se děti potřebovaly připravovat na přijímací zkoušky, ale chyběla jim podpora.

Distanční vzdělávání se se ctí dá zvládnout tehdy, kdy se škola a učitelé zajímají o to, co děti potřebují. Když se neustále prověřuje a vylepšuje, jak v této situaci učit. Dobrý způsob nikdy nevznikne tak, že něco vymyslím a tak to prostě bude, ale že to na základě zkušeností navrhnu, otestuji, jestli to funguje, a zeptám se na zpětnou vazbu. Postupně to vylepšuji, zjišťuji, co funguje a co ne.

Mluví se o tom, že „co nás nezabije, to nás posílí“, což je rčení, které nemám úplně ráda. Spíše se mi líbí pojem posttraumatický růst. Myslíte, že to, co jsme vzhledem k pandemii zažívali a zažíváme, může naši psychiku nějak posílit?

Bylo zřejmé, že pro rodiny, které fungovaly i před pandemií, bylo tohle období někdy i přínosné, protože na sebe všichni měli více času. Pokud někde byly problémy i před pandemií, rozhodně nezmizely a spíše se prohlubovaly, protože lidé byli zavřeni spolu doma.

V tomto období jsme jako psychoterapeuti zažívali mnohem větší zájem o terapie. A větší podíl toho, s čím za námi lidé přicházeli, se týkal právě vztahů. V intenzivnějším kontaktu najednou zjišťovali, že některé věci ve vztahu nefungují. Naděje se projevila v tom, že přišli na to, že problém nemohou „řešit“ chozením do práce nebo do hospody. Lockdown mnohé lidi donutil ledacos změnit, někdy je přiměl i k tomu, aby od partnera odešli.

Kdy bychom měli vyhledat odbornou pomoc? A co by nás mohlo upozornit, že psychologa potřebují i děti?

K tomu, aby člověk vyhledal psychologa, není podle mě nutné splnit nějaké podmínky. Je myslím v pořádku si pro sebe podobný prostor najít, i když je náš život v podstatě funkční, jen máte pocit, že by to mohlo být lepší nebo že vám něco schází. Často za námi lidé přicházejí a říkají: „Já vlastně nevím, jestli mám až takový problém, jestli tady někomu nezabírám místo. Střechu nad hlavou mám, práci a partnera také, ale nejsem úplně šťastný, šťastná…“ I tohle je úplně v pořádku, k návštěvě psychoterapeuta není potřeba nějaká závažnost toho, co prožívám. Největším měřítkem je moje motivace, to, že bych se svým životem ráda nějak pohnula. Důvodem pro vyhledání psychologa mohou být i domácí konflikty, které přerůstají rozměr běžných domácích neshod.

Pomoc bychom určitě měli vyhledat i tehdy, kdy je nám na duši těžko natolik, že nám to komplikuje běžné fungování. Během pandemie lidé prožívali úzkosti i depresivní stavy, kdy pro ně někdy bylo těžké i vstát ráno z postele. Deprese se projevuje tak, že i běžný úkol se změní v nepřekonatelný problém.

U dětí se deprese projevuje různě. Mohou stejně jako my dospělí prožívat úzkostné a depresivní pocity, ale mnohdy se jim deprese projeví v těle nebo ve spánku. Začnou mít noční děsy, to, co jim dříve šlo, najednou neumějí, začnou se opět počurávat, začne je bolet bříško nebo hlava… Někdy si o naši pomoc začnou říkat i tím, že se jim zhorší známky a že lajdačí. Negativní pozornost je pro ně lepší než to, že jim pozornost nikdo nevěnuje. Rozbité věci a lajdačení nemá smysl řešit, spíše bychom se měli zamyslet, co je za tím.

Jak si psychologa vybrat? Nabídka psychologických služeb je široká, někdy se ale při pročítání profilů jednotlivých terapeutů nemohu ubránit jisté nedůvěře…

Ideální je, když má psychoterapeut akreditovaný psychoterapeutický výcvik. Ve výsledku je celkem jedno, v jakém směru, ten podle výzkumů účinnost terapie neovlivní. Důležité je vzdělání, práce pod supervizí, což znamená, že svou práci probírá s někým dalším, zkušenějším… Neměl by na webu slibovat zázračné rychlé řešení. Proti etickému kodexu je i to, že má na webu vyvěšené reference bývalých klientů.

Terapie je věcí měsíců, sice se vám po prvním sezení může ulevit, ale pokud jde o systematické změny, chce to čas. Dala bych také na svůj pocit. Nikde není psáno, že vám musí každý terapeut vyhovovat jako člověku. Vztah, to, jak si s psychoterapeutem sednete, je důležitější než terapeutický směr. Pokud vám tedy napoprvé terapeut nevyhovuje, byla by škoda zlomit hůl nad celou psychoterapií. Stojí za to zkusit to jinde.

Mgr. Marie Těthalová