Když my dospělí žijeme dobře, dítě se k nám přidá

Laskavost k sobě samým, k lidem kolem nás a pochopitelně k dětem, to jsou věci, které nám podle psycholožky Nely Wurmové pomohou zvládat náročné situace. K tomu, abychom přišli na to, co my a naši blízcí potřebujeme, nám podle ní může pomoci i psychoterapie.

Co to znamená, když se řekne psychická odolnost? K čemu ji potřebujeme?

Je to částečně vrozená a částečně získaná schopnost potýkat se s těžkostmi, které život přináší. Někdy se používá i termín resilience nebo nezdolnost. Když procházíme životem, přicházejí různé obtížné situace. My k tomu máme určitou míru psychické odolnosti, a dokud naše odolnost na těžkosti stačí, je to v pohodě. Ve chvíli, kdy je stresu více, než na co naše resilience stačí, se nám to může vrátit v podobě nějakého duševního onemocnění.

Jak můžeme psychickou odolnost budovat, posilovat?

Věřím tomu, že v dospělém věku se psychická odolnost nejlépe posiluje tím, že se o sebe dobře staráme. Že jsme na sebe hodní a staráme se o své potřeby. S těžkostmi si poradíme lépe tehdy, když jsme napojeni sami na sebe, na svoje tělo a emoce. Když dokážeme vycítit, co potřebujeme, vycházíme si vstříc a jsme k sobě laskaví.

Další jsou vztahy, naše podpůrná síť, o kterou je třeba se starat. Existují i výzkumy, z nichž plyne, že právě kvalita našich blízkých vztahů nejlépe předpovídá, jak moc budeme zdraví a kolika let se dožijeme. Že se to odráží nejen na psychickém zdraví, ale také na tom fyzickém. Pokud lidé mají problém se čtením svých potřeb, pomáhají si někdy psychoterapií, kde se tyto dovednosti mohou naučit.

Můžeme resilienci rozvíjet i u malých dětí? Jak?

Něco je samozřejmě vrozené. Pokud se v rodině vyskytují dispozice k nějakému vážnějšímu duševnímu onemocnění, může se stát, že je potom člověk křehčí, ale neznamená to, že se u něj dané dispozice nutně projeví.

Z hlediska psychické odolnosti jsou velmi důležité první dva až tři roky života dítěte, kdy se vytváří attachment, tedy pouto, které si dítě vytváří k matce nebo k člověku, který o něj pečuje nejvíce. Je to jedna osoba, která malému človíčkovi ukazuje, jestli svět je bezpečné místo nebo ne. Nejdůležitější je, aby osoba, která o dítě pečuje, byla předvídatelná a dítě měla ráda. To jsou dvě základní věci. Těžší to mají například děti alkoholiků, kteří jsou za střízlivosti v pohodě, ale v opilosti mohou na podnět, na který reagovali úplně normálně, najednou odpovědět výbuchem.

Druhým, třetím rokem života dítěte nic nekončí. Jeho okruh vztahů se rozšiřuje, potkává se s dalšími dětmi, s pedagogy, a ti všichni tvoří další nástavbu v pocitu, zda je svět bezpečný, jestli je to dobré místo a jestli je dítě dobrý člověk. A to dítě poznává podle toho, jak se k němu chová okolí. Důležitá je i atmosféra doma. Pokud mezi sebou rodiče mají nějaký konflikt, malé dítě je nedokáže vnímat jako špatné, potřebuje si zachovat jejich obraz v podobě dokonalých, skvělých lidí, takže pokud se něco děje, stáhne vinu raději na sebe.

Člověk, který má dobrý sebeobraz, toho ustojí více než ten, který si myslí, že je špatný. Když se na něj snese nějaká kritika, tak díky tomu, že k němu například od rodičů přicházely zprávy, že je dobrý, fajn, řekne si, že ten druhý má možná špatnou náladu, nevezme si to osobně. Pokud někdo má o sobě špatné mínění, získá vnější kritika velmi silného spojence. Když mu někdo řekne, že je hloupý, odpoví si, že to je pravda.

Jak s psychickou odolností souvisí naučená bezmocnost?

První pokusy, kdy se vytvářelo povědomí o naučené bezmocnosti, se děly na psech. Experiment spočíval v tom, že se ozval signál a pes dostal do tlapek elektrošok. Část pokusných zvířat neměla jak se dostat z plochy pod napětím a po čase se o to přestala snažit. Dokonce ani ve chvíli, kdy zábrany zmizely, se zvířata už nesnažila po zvuku signálu utéci, protože možnost, že by se tomu vyhnula, vyloučila.

Takto vznikl pojem naučená bezmocnost, se kterým se dnes pracuje v našem člověčím kontextu. Pokud opakovaně zažíváme, že ze svých nesnází nedokážeme uniknout, vzdáme to, protože každý organismus šetří energii. Psychická odolnost je naopak schopnost věci nevzdávat, vnímat situace, které nastávají, jako výzvu. Říci si, že tudy to nejde, ale půjde to někudy jinudy. Odolný člověk se vzdá později, ale těžko říci, jestli je někdo vůči vnějším okolnostem úplně imunní. Když něco nejde a nejde a nejde, je i pro odolného člověka těžké to nevzdat.

Naučená bezmocnost se asi objevuje u lidí, kteří zažívají nějaké násilí, že? Třeba žena, která dlouhodobě zažívá partnerské násilí, by ve chvíli, kdy by se jí otevřelo pomyslné okno ven, nic nepodnikla. Je to tak?

Myslela by si, že to nedokáže, možná si dokonce myslí, že si takové zacházení zaslouží.

Může to mít i menší měřítko, například chodím do práce, která mi nevyhovuje, a chtěla bych ji změnit. V regionu je ale velká nezaměstnanost, opakovaně to zkouším, ale nepovede se to, a nakonec si řeknu, že by mě stejně nikde nevzali.

Foto Yuliya Herhalava 

Mgr. Bc. Nela Wurmová se narodila v roce 1989. Vystudovala psychologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a poté absolvovala pětiletý psychoterapeutický výcvik v integrativním přístupu. Nyní je na mateřské dovolené a současně působí jako psycholožka v rámci neformálního uskupení Terapeuti Brno.

Placená zóna

Mgr. Marie Těthalová