Limity tělesnosti ve filmu

Možnosti zrakových a sluchových podnětů se od hmatu přece jen kvalitativně liší, a přestože díky zrcadlovým neuronům zřejmě můžeme při sledování doteku filmových postav pociťovat téměř totéž, jako když se někoho dotýkáme ve skutečnosti, o zásadním rozdílu nemůže být sporu. Ne že by se chytré hlavy nesnažily tyto limity média překročit, především z komerčních důvodů, proto ostatně vznikl formát 4DX obohacující sledování filmů o vibrace sedaček, poryvy vzduchu a další rozšíření smyslového vnímání. Avšak musíme si naplno přiznat, že v případě lidského doteku či hmatových podnětů obecně jsou možnosti média, o němž hovoříme, značně omezené.

Dokonalost v nedokonalosti

Na druhou stranu film dokáže předat důležité myšlenky, které se s tématem tělesnosti pojí. Kupříkladu Hollywood v podstatě během celé své stoleté existence prosazuje herečky zcela naplňující dobové standardy krásy. Z komerčního hlediska se jedná o pochopitelný přístup, publikum se totiž rádo dívá na atraktivní tváře a postavy, ovšem psychologicky je to problém. Mainstreamové narativní filmy jsou založené na tom, že se s hrdiny idenfitikujeme, což prohlubuje emoční zážitek z daného díla. Jenže z přímého srovnání se svalnatými protagonisty „akčňáků“ či bezchybnými krasavicemi z romantických komedií snad nikdo z nás nevyjde s čistým štítem. 

Naše tělo je většinou schopno zvládnout vše, co nutně potřebujeme, a navíc i bez vzhledu filmových hvězd můžeme své bližní obejmout, pohladit a dát jim pocítit ty největší kvality, jež naše tělesnost nabízí. Přesto se cítíme nedokonalí, chybní, špatní.

Tento stereotyp, že na filmovém plátně mají místo především nadpozemské krásky, se snaží rozbít řada snímků z posledních let, jež upozorňují na zažité stereotypy, případně se rovnou zabývají psychickými problémy souvisejícími s tímto způsobem myšlení. Spadají sem tituly jako Jsem božská; No není to romantika?; To the Bone; Já, knedlíček; Čára (Tall Girl); Thunder Force či o dekádu starší Hairspray; Precious; Poslední prázdniny či Sesterstvo putovních kalhot. Tyto filmy většinou trpí řadou problémů: jeden stereotyp boří, ale další vytvářejí. Snadno se navíc stane, že trend „body positivity“ se přetočí v toxický tlak na pozitivní myšlení popírající přirozené obavy a nejistoty ohledně vlastního těla.

Je neutralita lepší než pozitivita?

Za zmínku stojí, že výše zmíněné snímky pojednávají o problémech žen s vlastním tělem. Znamená to, že muži nic takového neřeší? Jistěže neznamená, ale na ženy je společenský tlak v této oblasti přece jen znatelně vyšší. Projevuje se třeba i v tom, že o ženských trablech s tělesností vzniká více filmů, čímž paradoxně dochází k normalizaci toho, že ženy nejsou se svým tělem spokojené. Možná též existuje spojitost s faktem – jenž je potvrzen řadou výzkumů –, že ženy jsou oproti mužům náchylnější k rozvoji deprese či úzkosti. Pozornost podporuje symptom, říká odvěká psychologická poučka, a proto se ocitáme v začarovaném kruhu: upozorňováním na problém ho totiž pomáháme zvětšit. Lze s tím něco dělat?

Smysluplné východisko představuje soustředění se na dodržování termínu „body neutrality“, podle něhož bychom neměli na svých tělech neustále hledat chyby prostřednictvím srovnávání se s druhými, zároveň je však třeba mít na paměti, že každý prožívaný pocit je v pořádku. Když momentálně nejsme spokojeni, tak se do pozitivního myšlení nenuťme za každou cenu. Ve filmech by se takový otevřený postoj mohl projevit třeba tím, že jako diváci budeme vyžadovat komplexnější charaktery, definované lépe než pouze jedním osobnostním rysem či problémem k řešení.

Dobrým příkladem mohou být Běžná selhání, nedávné vztahové drama s mysteriózními prvky. Mezi několika hrdinkami, jimž se vyprávění věnuje, je též lesbický pár vychovávající syna. V čem je toto zobrazení progresivní a sympatické? Snímek se zaměřuje na negativní prožívání mateřství u jedné z těchto žen, zatímco její sexuální orientace není důležitá – jen dokresluje „realitu“ dané fikční postavy. Podobným způsobem by bylo inspirativní vidět ve filmech více charakterů, které svým vzezřením či chováním částečně nezapadají do společenského průměru, přesto těmito odlišnostmi nejsou definovány. Vždyť neplatí něco takového i pro každého z nás? Naše tělo i mysl zahrnuje složky, v nichž se výrazně odchylujeme, přesto jsme něčím víc než jen manifestací jedné vlastnosti.

Tělem k úspěchu

A jakých specifik tělesnosti si můžeme všímat v nedávno uvedených filmech? Koncem října přišel do kin Vojtěch Dyk v roli významného skladatele Josefa Myslivečka. Snímek Il Boemo je vyslancem České republiky do oscarových klání, v jejichž rámci jsou podobně soustředěné biografie oblíbené. Režisér Petr Václav pečlivě prostudoval život tohoto pozapomenutého hudebního génia 18. století, jenž je v zahraničí – především v Itálii, kde působil – slavnější než u nás. Divák by možná nečekal, že životopis umělce pohybujícího se mezi soudobou smetánkou bude obsahovat velký důraz na tělesnost, ale opak je pravdou.

Talentovaný Mysliveček, syn pražského mlynáře, totiž po příjezdu do Benátek zjišťuje, že uživit se hudbou není snadné ani ve městě zaslíbeném kultuře. Cesta na vrchol je následně spojena až se znepokojivým množstvím doteků, jelikož pohledný mladík buduje konexe prostřednictvím milostných pletek s bohatými a vlivnými příslušnicemi nejvyšších vrstev. Václav efektivně spojuje pomyslné vysoké s nízkým neboli éterickou hudbu s uspokojováním pudových potřeb a ukazuje, jak jsou tyto kategorie prostupné. I láskyplný dotek může sloužit jako prostředek k získání moci a cynický rozměr tohoto vyznění umocňuje i závěr, v němž umělcovu zkázu způsobí tělesné sblížení z lásky, nikoli kvůli prospěchu.

Je sám člověk uměleckým dílem?

Od začátku listopadu je v kinech k vidění dokument Zkouška umění, který se už po karlovarské premiéře zařadil mezi nejzajímavější tuzemské tituly roku. Vrstevnaté pozorování Adély Komrzý a Tomáše Bojara nám umožňuje na několik dnů proniknout do specifického prostředí pražské Akademie výtvarných umění. Sledujeme přijímací zkoušky do tří ateliérů vyznačujících se odlišnou filozofií práce i atmosférou. Navzdory specifickému tématu se jedná o snímek bohatě vypovídající o celé společnosti, pro účely tohoto článku je však důležité pohovořit především o doteku a tělesnosti. A ani ty zde nechybí.

Uchazeči o studium jsou často v úzkém kontaktu s malířským náčiním, jak bychom očekávali, ale příznivci takzvaných nových médií často také používají jako uměleckou instalaci své vlastní tělo. Nebojí se překračovat hranice, řada z nich tak dokonce programově činí, aby šokovala či pohoršila okolí. Takový přístup je u dvacetiletých umělecky založených lidí zcela pochopitelný, přesto se u učitelského sboru setkává s pestrou paletou reakcí. Jednání současné mladé generace, která není ochotná podléhat společenským normám ani co se týče přístupu k vlastnímu tělu, tak může působit nepřiměřeně, což potvrzují i odsudky ze strany postarších vrátných. Kde je však hranice autenticity, upřímnosti k sobě samému? A není nespoutané vyjádření vlastních pocitů a myšlenek nakonec také jen performancí, k níž své tělo zneužíváme?

Intimita skrze objetí

A do třetice všeho českého. Počátkem prosince se do kin dostává druhý snímek mladého filmaře Šimona Holého, který společně s kolegy Tomaszem Wińským a Terezou Vejvodovou na letošním karlovarském festivalu zaujal manifestem Nová česká intimita. Tvůrci se v něm vymezovali proti filmovým sázkám na jistotu, nenápaditým komerčním snímkům bez kontaktu s prožívanou každodenností většiny z nás. Holého dílo A pak přišla láska…, jež psal společně s kvartetem vystupujících hereček, přitom slouží jako ukázka tohoto intimnějšího přístupu.

Matka s dcerou odjíždí na víkendový pobyt, kde by měly pod dozorem vědmy/kartářky/šarlatánky napravit svůj pošramocený vztah. Civilní konverzační drama stojí na dialozích, jejichž nadbytkem však zároveň ukazuje, jak jsme zvyklí mluvit a mluvit místo toho, abychom ve správnou chvíli objali blízkého člověka, jemuž jsme se na emocionální úrovni povážlivě vzdálili. Až ke konci filmu hrdinkám na chvíli dojdou slova a objetí se alespoň v symbolické rovině ukazuje jako ozdravnější než cokoli jiného. To je rozhodně inspirativní, vždyť většina z nás se k hlasu rozumu obrací častěji než k vlastnímu tělu a jeho pocitům. A kdy jindy si něco takového připomenout než právě v adventním čase?

Mojmír Sedláček

Autor absolvoval psychologii na FF UK a mediální studia na FSV UK. V současnosti pracuje jako novinář a filmový kritik.