Úzkostí a strachem volá naše duše i tělo o pomoc

Duševní zdraví. Co to znamená, co si můžeme představit?

Světová zdravotnická organizace definuje duševní zdraví jako pocit pohody, v němž každý jedinec naplňuje svůj vlastní potenciál, zvládá běžný životní stres, může pracovat produktivně a plodně a je schopen přispívat k prospěchu své komunity.

Pod pojmem duševně zdravého člověka si tedy můžeme představit jedince, který je celkově v dobré psychické i fyzické kondici. Takový člověk je schopný logicky myslet, dokáže řešit problémy, je emočně vyrovnaný – tím nemám na mysli, že je neustále v pohodě a usmívá se, ale když prožívá něco nepříjemného, tak se s tím dokáže poměrně rychle vyrovnat. Také se aktivně zúčastňuje dění kolem sebe, neuzavírá se před lidmi a společností, vytváří nové věci, je schopen se adaptovat na vzniklé situace, umí komunikovat s druhými, zvládá vlastní emoce a dokáže se uvolnit. 

Psychické a fyzické je úzce propojeno. Duševní onemocnění může mít fyzickou příčinu, stejně tak psychická nevyrovnanost, např. potlačování emocí, může způsobit fyzickou nemoc. Všechna onemocnění fyzického nebo psychického druhu mohou být vyvolána nebo zhoršena stresem, problémy v rodině, v práci nebo ve škole.

Co bychom měli dělat pro to, abychom si duševní zdraví zachovali?

Duševní zdraví úzce souvisí s naším životním stylem, jak se stravujeme, hýbeme, spíme. Velmi důležité jsou vztahy s blízkými osobami, zda nás podporují, nebo nás ničí. Duševní zdraví také závisí na tom, jak dokážeme např. zvládat stres. Je třeba si uvědomit, že projevy stresu nelze příliš ovládat vůlí. Zkuste si například říct: „Nebudu se stresovat“. Se stresem však lze velmi dobře pracovat, a to jak na fyzické, tak na psychické rovině. 

Duševní zdraví a nemoc vnímáme mnohdy jako dva protipóly. Buď nám nic není, nebo jsme „blázni“. Existuje nějaké kontinuum? Do kdy jsme zdraví a od kdy máme duševní poruchu? Kdy vyhledat odbornou pomoc?
Většina lidí se pohybuje právě mezi těmito dvěma póly. Vyhledat odbornou pomoc je potřeba například tehdy, když máte silné a opakované stavy úzkosti nebo strachu, které negativně zasahují do vašeho života třeba tím, že narušují spánek, soustředěnost, pracovní výkon nebo sociální vztahy. Také pokud jste dlouhodobě unavení, vyčerpaní, vůbec si nevěříte, máte velký bezdůvodný strach nebo vás nic dlouhodobě nebaví, do ničeho se vám nechce, v tom, co děláte, nenacházíte žádný smysl. Případně pokud pozorujete na sobě nebo na svém blízkém významnou a ničím nevysvětlitelnou změnu chování, např. sociální izolaci, zvýšenou podezřívavost, náhlou změnu zájmů, velké emoční výkyvy apod., nebo pokud se objevují poruchy paměti a orientace.

Náš život je plný emocí, které mnohdy nevnímáme, nebo jim prostě nerozumíme. Můžeme se naučit svým emocím porozumět?

Ano, ale je to běh na dlouhou trať. Někdo se potřebuje své emoce naučit vyjadřovat, jiný zase zpracovávat, než je destruktivně vypustí do okolí. 

Myšlenky jsou v hlavě a emoce jsou v těle. Většina situací je z emočního hlediska neutrální. My si o nich něco začneme myslet (např. na základě našich předchozích zkušeností). Myšlenka v hlavě vyvolá emoci. Emoce se promítne do tělesné reakce a vše ovlivní naše chování. Pokud situace budeme stále stejně interpretovat, tak si budeme generovat stejné emoce a naše chování se nezmění. Potom nemůžeme očekávat lepší výsledky. Je to takový začarovaný kruh.

Podívejte se na následující situaci, která se skutečně stala: Paní učitelka přijde do třídy a řekne dětem, že nemají sahat na počítače. Honzík je však velmi rychlý a bleskově zapne svůj počítač, a ještě i kamarádův. 

Paní učitelka si celou situaci interpretuje následovně: „To je zlomyslné dítě, neposlechnul, zapnul počítač, a ještě i kamarádovi, protože chtěl, aby měl průšvih a aby v tom nebyl sám.“ Paní učitelka cítí vztek, který neumí zpracovat, začne na Honzíka před celou třídou křičet a dá mu poznámku. Honzíkovo vysvětlení je však úplně jiné: „Myslel jsem, že počítače můžeme zapnout, protože pomalu nabíhají, tak abychom potom mohli rychle pracovat. Po zapnutí počítače jsem na něj už nechtěl sahat.“ Honzík je také naštvaný, že na něj paní učitelka křičí, protože on to přece myslel dobře, jde okamžitě do vzdoru a začne se hádat. A pokud ani jeden z nich nepřeruší začarovaný kruh, tak jsem si téměř jistá, že se podobné situace budou opakovat pořád dokola.

Práci s emocemi detailně popisuji ve své nové knize: Emoce pod kontrolou – Pět kroků ke zvládání emocí.

Můžeme nějak ovlivnit, jak se budeme cítit, jak na nás budou různé události působit?

Ano, ale nejprve je důležité přijmout skutečnost, že emoce si vytváříme my sami, neseme za ně odpovědnost – tak jak jsem popsala v principu začarovaného kruhu. Mnoho lidí říká – on mě tak naštval, on může za to, že já se teď cítím špatně. Pokud to budeme brát takto, tak dáváme druhým obrovskou moc nad svým prožíváním – a „oni“ mohou kdykoli způsobit, že „my“ se budeme cítit špatně. Pokud časem změníme interpretace a nastavení ve své hlavě – „já jsem se naštval, a proto se teď cítím blbě“, můžeme své emoce ovlivnit – říct si např. „OK, tak co proto mohu teď udělat?“ nebo „Musím se příště zase naštvat, nebo mohu reagovat jinak?“ či „Myslel to opravdu tak, jak já se domnívám?“