Jak se naučit odpouštět

Pokud by existovaly kurzy velkorysosti a jejich absolventi by ovládli českou společnost, připadali bychom si jako v ráji. Jak to udělat, abychom se takovému stavu přiblížili? Začněme u sebe. Doba adventní nám k tomu dává příležitost.

Inspirací pro přemítání nebo dialog o nastíněném tématu jsou promluvy duchovních. Třeba ve chvílích, kdy se hovoří o vinách a odpuštěních a vše je vysvětleno teologickou optikou. Jenže ne každý je na to naladěn. Proto připusťme, že k osobním úvahám ze stejného soudku vás mohou dovést i dvě obyčejná slova: druhá šance. A je jedno, kde je zrovna zaslechnete. 


Černý puntík

Vadí vám, když kdosi připomene dávný hřích, přešlap či špatné rozhodnutí? Něco, co jste už napravili, a ono se to – čert ví proč – odněkud vrací. Dobře mířená výčitka do choulostivého místa dokáže člověku pokazit náladu. Zabývat se v hlubším smyslu otázkou, proč se leckteří lidé s radostí trefují do ostatních, to by bylo lezení do zelí odborníkům, nejčastěji psychologům.  

Jisté je, že mentalita totalitních kádrováků, těch ďábelských sepisovatelů posudků a hlášení, existuje v mnoha mutacích. Kdo nevěří, ať se ponoří do mediálních vod a nasaje atmosféru debat na sociálních sítích. Tolik nutkavých výzev pro hodnocení druhých lidí včetně nechutného kádrování nikde jinde nenajdete. Vysloužilé pavlačové drbny musí při pohledu na virtuální možnosti armády pomlouvačů blednout závistí. 

Placená zóna

Jiří Karban