Když slyším verše z titulku, hned mi automaticky naskočí pokračování Bezručovy agitky. Báseň jsme se kdysi učili na základní škole. Pamatuji si ji dodnes. I díky tomu jsem si mohla vychutnat vtipnou satiru pánů Černocha a Wimmera při jejich parodické recitaci tohoto opusu.
Stejně jako Bezručovy verše o Ostravě mám trvale zakonzervovanou Lesní studánku, Za trochu lásky či Seifertovy verše o mamince. Patří sem i Neruda a jeho Romance o Karlu IV. nebo Erbenovy balady z Kytice či jakýkoliv epigram od K. H. Borovského.
Proti proudu
Dnes už to tak automatické není. Není trendem nutit děti naučit se básničky zpaměti, prý to k ničemu nepotřebují. Mohou si to vygůglit. To v lepším případě. Ale objevují se i takové argumenty, že jde pomalu o týrání – nutit je učit se básně recitovat? Věřím, že v tomto případě máme co do činění s názorovým extrémem, leč obecně, umět báseň zpaměti se dnes opravdu ve školách nenosí.
Ač obvykle nové trendy ráda přijímám a snažím se jít s dobou, v tomto případě jdu zarytě a vědomě proti proudu. Chci, aby se děti básničky učily. Zpaměti. Recitovat.
Povinná trocha lásky
Nemusí umět celý Máj, ale kousek ano. Nechci, aby znaly zpaměti celou Kytici, ale jednu z balad si vybrat musí. Nenutím je k celému Nerudovi, ale minimálně úryvky umět musí.
Za trochu lásky je povinné celé, věřím, že se tak dostanou k Vrchlickému. Ne nadarmo je nazýván knížetem básníků, vždyť dokázal napsat i Baladu o hovně. Ta je pro mě takovou záchranou, když už na nic jiného ty děti nechytnu, tak lejno v díle Vrchlického minimálně vzbudí zvědavost. Stejně jako jeho zapomenuté erotické skladby.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.