Teď to trochu zabolí!

Soukromý dentista Jára Cimrman jezdil na konci devatenáctého století po samotách vybaven trakařem s pověstnou „eM šestkou“. Liptákovský rodák o ní s pýchou říkal, že to je jeho pojízdná nožní zubní vrtačka s pěti rychlostními stupni a zpětným chodem. Seběhnuvší se děti se po jeho vysvětlení, že jede spravovat zuby, rozutekly do lesů. 

Kvílení vrtačky

Naprosto reakci ubohých dětí chápu. Vždycky když naše soudružka učitelka oznámila, že se ve středu jde ke školnímu zubaři, nejraději bychom se všichni také rozutekli do lesů. 

V té době totiž vypadalo povinné každoroční vyšetření zubů stomatologem následovně. My, žáci základní devítileté školy v Praze na Žižkově, jsme se někdy mezi léty 1968–1973 vydávali ve dvojstupu a s třesoucími se koleny na místní zubní středisko pod dohledem dvou tělocvikářů a třídní učitelky. Tam jsme se postavili do fronty před dveře, ze kterých se ozýval kvílivý zvuk vrtačky a z nichž vycházeli plačící bledí spolužáci. 

Uvnitř místnosti se dvěma zubařskými křesly, zápachem dezinfekce a dvěma frontami třesoucích se ztichlých dětí zněl cinkot strašlivých ostrých nástrojů, který provázel občasný křik spolutrpitelů. Ještě hlasitěji zazníval onen kvílivý zvuk vrtačky a strohé povely zubařů: „Otevři pusu!“, „Páni, to je ale velký kaz!“, „Drž, teď to trochu zabolí!“, „Vypláchni si!“ „Sestřička tě objedná na kontrolu!“ a děsivé „Další na řadě!“