Z letošního konce světa

Prožíval jsem své dětství za normalizace v době tuhého ateismu, jenž hlásal, 

že vesmír je mrtvá hmota. Jak jste vnímal duchovní věci vy coby rodák z Olomouce s Arcibiskupským palácem za zády?

Vyrůstal jsem v takové řekněme katolické rodinné nice, která byla někde na půli cesty mezi liberálním a tradičním pojetím. Tehdy ovšem ten rozkol nebyl v rámci církve tolik zásadní, nebo já to tak tehdy nevnímal. Takže ano, v mém dětství byly duchovní záležitosti poměrně důležité. Pamatuji se, že jsem některé nábožensko-etické problémy a metafyzické paradoxy introvertně řešil už někdy na základce. Například povahu zla, nakolik je člověk schopen vyvarovat se hříchu, nakolik jej naopak může zlo proti jeho vůli ovládnout a podobně. Někdy to bylo docela frustrující. Třeba v tom hrál místopis větší roli, než si uvědomuji – ta katolická spjatost v rámci polouzavřených rodinných společenství měla či má na Moravě možná specifický tvar. To ale nedokážu dobře posoudit.

Ještě moje prababička prý vyprávěla, že Mléčná dráha vznikla z mléka, jež Panenka Maria vychrstla na oblohu, když v nebi kojila Ježíška. Chtěl byste žít v takto utěšeném světě uhlířské víry?

To odvisí od toho, jaký by byl ten svět ve svém celku. Dokážu si představit různé možnosti, v nichž takto barvotiskově vyhrocenou víru část lidí autenticky prožívá. V některých bych klidně žít chtěl a v některých ne. Ostatně myslím, že jedna z těch variant je náš aktuální, skutečný svět – představy na podobné úrovni imaginace nejsou zas tak neobvyklé. Ale ve světě, kde by to představovalo všeobecný a dogmaticky všudypřítomný světonázor, bych asi žít nechtěl. Ovšem otázka je zavádějící, protože kdybych v takovém světě žil, byl bych někým jiným – přemýšlel bych jinak, do značné míry přizpůsobeně. Nemyslím si, že bych se za takových okolností sám o sobě stal nějakým individualizovaným disidentem. 

Měl by se do škol vrátit katechismus, aspoň jako součást kulturního vědění?

Neřekl bych, že právě katechismus je pro všeobecné vzdělání podstatný. Maximálně v rámci individuální orientace, ale považuji za šťastnější, když náboženství pokrývají religionistická studia. Institucionalizované vzdělání by nemělo být zájmově spjaté s církví. 

Na naši generaci jako by zbylo z náboženství spíše to frustrující než útěšné – apokalyptická proroctví posledních dnů. Je tato doba vhodnější k apokalypse než jiné doby?

Nemyslím si. Apokalyptická očekávání představují klasický námět. V rámci naší evropské, tedy křesťanské kultury je to leitmotiv, který se nikdy neomrzí. Je zahrnutý v perspektivě času, který se má jednou naplnit, v historii, která se vyvíjí. Roli hrají zřejmě také psychologické důvody. Zažít natolik významnou událost, jako je konec světa vlastně odpovídá vnitřnímu pocitu člověka, že s jeho smrtí svět prostě zmizí. Individuální život při tom nabývá větší důležitosti – klene se v souladu s velkou historií. V současnosti samozřejmě čelíme rozpadu určitých představ, jak se to v médiích opakuje dokola – víry ve fukuyamovský konec dějin a konečné vítězství liberální demokracie, v trvalý růst a prosperitu. Události posledních dvou dekád touto představou otřásly a apokalyptickému námětu se tak dostává větší pozornosti. Ale podobné naladění v rámci specifické krize se v historii objevuje opakovaně. Z čehož ovšem na druhou stranu nijak neplyne, že skutečná zkáza civilizace nastat nemůže. Její predikce ale závisí na mnoha faktorech a osobním naladění, které zase zakládá různé slepé skvrny. 

V románu uvádíte na scénu jurodivé náboženské blouznivce hlásající kromě konce světa třeba i to, že rakovina je virus od Satana. Jak to, že se do moderní společnosti prolamuje takové archaické myšlení?

Představa modernity, tedy že společnost se přímočaře vyvíjí ke stále racionálnější verzi a s ní ruku v ruce i myšlení člověka, je spíš osvícenským přáním. Myšlení se proměňuje, ale nelze říct, že se vyvíjí – určitě ne k nějakým formám, které ty předchozí vylučují na základě rozumových kritérií. Takže by bylo spíš překvapivé, kdyby archaické formy myšlení zmizely. 

Není současná válka na Ukrajině, jejíž strůjci se často odvolávají na slova „svatých mužů“, živnou půdou samozvaných proroků?

Do jisté míry zřejmě ano. Jak už jsem říkal, apokalyptický či eschatologický námět je stále přítomný a určité události ho zesilují, činí ho populárnějším, víc rajcovním. 

Je vaše kniha polemikou s náboženstvím či křesťanstvím, u jehož věrouky poukazujete na logické lapsy? Nebo spíš polemizujete s institutem církve?

Spíš se na to dívám tak, že jedno z témat v mé knize je zachycení polemiky s věroukou, než že bych tuto polemiku chtěl vést já jako autor. Zajímalo mě, jak se takový konflikt promítne do osobních, niternějších témat ve světě mých hrdinek. Co se mě týče, myslím si, že konkrétně institucionální katolická církev je relikt, který alespoň v rámci Evropy ztratil sílu formulovat kulturně a společensky určující myšlenky. Ale náboženství a víra v různých podobách budou nejspíš vždy podstatnou součástí lidské nátury, což beru jako neutrální fakt. 

Kdy u vás uzrálo rozhodnutí, že o tématu napíšete román, a ne esej?

Vycházel jsem v konstrukci textu z více počátků. Pro mě je to kniha o vztahu dvou blízkých lidí, kteří se vzájemně sami sobě ztrácejí. Představte si situaci, kdy jdete mlhou a máte k někomu uvázané lano. Cítíte protitahem jeho stálou přítomnost, ale najednou zjistíte, že váš pohyb nic nedrží, protože druhý konec lana je volný. Chvíli řešíte, jak k tomu došlo – přetrhl lano někdo záměrně? Byla to přirozená degradace časem? Nicméně se s tím musíte nějak srovnat – ten druhý člověk tam někde stále je, slyšíte jeho hlas, nejste ale schopen identifikovat správný směr, a tudíž následuje dlouhé bloudění s nejistým koncem. Něco takového byl pro mě prvotní počátek, impuls pro psaní. Ty další počátky, které tvoří také onu náboženskou polemiku, jsou tomu prvotnímu podřízené. Snažil jsem se jimi zformovat prostředí mých hrdinek – mlhu, v níž se postavy zmateně potulují. Mým záměrem byl od začátku román. 

Do centra příběhu jste postavil dvě ženy. Dokážete se vžívat se do jejich světa od bolestí při menses po nejniternější hnutí duše. Jak se vám psaly ženské postavy?

Psaly se mi dobře. Pokud tvoříte fikci, nejspíš si coby středobod zvolíte sám sebe a vlastní zkušenost. A pak je na vás, jak daleko od sebe sama si troufnete vyjít – do jaké vzdálenosti se coby autor odvážíte postoupit směrem k cizímu. Jedna z velmi uspokojujících věcí na psaní je pro mě právě možnost proměny sebe sama v někoho jiného. Je v tom zároveň i určitá výzva. Kdybych ztvárňoval příliš jen sám sebe, asi by mě to tolik nebavilo. 

Prvotiny mívají často právě autobiografický ráz. Je ve vašem příběhu něco z vašeho života?

Všechny postavy jsou součástí mého duševního prostoru, tudíž jsou do jisté míry autobiografické. Což je celkem banální tvrzení. Zároveň se snažím všechno, co čerpám z vlastní zkušenosti, zásadně přetvořit a posunout tam, kde už já sám tak moc nejsem. Takže můj život je nanejvýš materiál, rozebraná stavebnice, jako když si koupíte LEGO s klasickým městským námětem, ale zahrnete jej do vyššího konstrukčního plánu LEGO Technik.

Jakou roli hrají ve vašem románu mouchy? Jejich pozorování věnují protagonisté dlouhé chvíle…

Když se řekne zvíře, většina lidí si představí tvora, pravděpodobně nějakého savce, který má s hmyzí říší jen málo společného. Hmyz je pro většinu lidí fascinujícím způsobem děsivý – formou, velikostí, zvláštní racionalitou, která je mnohem víc myšlením roje. Když obyvatele hmyzí říše imaginárně zvětšíte na lidské rozměry, získáte monstrum. Hmyz je člověku jednoduše příliš vzdálený. Přesto je všudypřítomný a kontaktní, jako kdyby náš svět obývaly také jakési mimozemské stvůry. Znamená to samozřejmě, že o žádný náš svět tak úplně nejde. A moucha je ze zřejmých důvodů nejobvyklejším delegátem téhle cizí říše. Takže v mojí knize představuje narušení a odcizení toho, jak si hlavní hrdinka zosobňuje svět jako svůj prostor. A pak je tady také záměrně přítomná asociace s pánem much aka ďáblem či démonem.