Propojení se životem ve větných rozborech nenajdete

Ani jeden jsme v anketě nesouhlasili s učitelským bonmotem, že co se děti nenaučí do Vánoc, to už se nenaučí.

Popravdě řečeno, já tenhle bonmot ani nikdy neslyšel. Jestli se něco traduje, tak že červen stojí za prd. A když už to mělo podobu bonmotu, tak že celý rok stojí za prd, protože v září jsou děti ještě myšlenkami na prázdninách, pak se těší na Vánoce, pak na hory, pak na ně jde jaro a pak už jsou zase duchem na prázdninách. Takže jsem odpovídal na něco, s čím jsem se za svou kariéru učitele nikdy nemusel konfrontovat. Leckdy jsem totiž nejkrásnější věci s dětmi udělal, až když přišlo teplo a šli jsme do krajiny. V češtině jsme například natáčeli film, takže jsme se celou zimu připravovali a pak vyrazili.

A kdy jste stihl „odučit“?

To byla tercie a tam jsme pravidelně dělali divadlo. V této třídě ale byly mimořádné herecké talenty, proto jsem se rozhodl pro větší projekt – film. A tak jsme se domluvili, celé učivo stlačili do prvního pololetí a od února pak psali filmovou povídku s postapokalyptickým příběhem. Potom jsme našli profesionální dokumentaristku, která nám udělala seminář o tom, jak se točí film. Nejdřív nám celý scénář ztrhala a poté nás včetně mě naučila, jak se má napsat správně. Rozkreslili jsme si scény, rozepsali obrazy, děti se učily dialogy, zároveň jsme vybírali peníze na Startovači, v červnu se týden točilo, pak jsme stříhali, v září byly dotáčky a premiéra. Film se jmenuje Na vlastní pěsti, trvá hodinu a je k vidění na YouTube. 

Čeština smrsknutá na půl roku. To jde? 

My jsme vždycky, i když jsme zrovna netočili film, dělali paralelně spoustu zajímavých věcí, ne že bychom jen vyplňovali cvičení. Nikde není psáno, že se musí předmětem zabrat celý rok. Nikdy jsem nebyl otrokem učebnic. Nota bene když to byly šikovné děti.

A kdybyste měl nějaké pomalejší?

Taky jsem měl. A tím spíš jsem se neřídil učebnicí, dělali jsme třeba návrhy přebalu knihy nebo rétorická cvičení. V prvním roce covidu jsme před Vánocemi natočili další film, dvacetiminutový, celý v on-linu. Jmenuje se Karanténa a skvěle se tam uplatnily děti se všemi úrovněmi studijního talentu. Tradovanou teoretickou látku jsem vždycky nechával spíš stranou jen pro ty, kdo ji potřebovali kvůli přijímačkám. Nikdy jsem nechtěl, aby celá třída ztrácela čas pitomostmi.

A vedení s vašimi metodami souznělo?

Na gymnáziu jsem učil dvanáct let. A odešel jsem sám ve chvíli, kdy jsem si už vyzkoušel všechno. Práci s nadprůměrně inteligentními dětmi, třídnictví, problémové třídy – ty už na mě pak přehazovali cíleně a já se s nimi pokaždé skamarádil. Ale mám rád výzvy a překážky, nerad se cyklím. Navíc jsem vždycky učil trochu alternativně. Dával jsem vedle známky i slovní hodnocení, protože mi přišlo víc fér, aby děti poté, co odevzdaly třístránkovou esej, neodcházely jen s číslicí, byť hezkou. Abych do jejich práce dal podobný vklad jako daly ony. 

Tak jste si střihnul práci ředitele.

Na komunitní základní škole. To byl úplně jiný druh práce. Napřed jsem dělal všechno – třídního, ředitele, uklízečku. A časem se celý projekt začal rovnat a já se mohl více soustředit na ředitelskou polohu. Pak se ale do školy začala plést politika a soupeření různých vizí. Vydržel jsem tam šest let.

Takže můžete porovnat státní a soukromou školu, klasickou a alternativní.

Státní škola nebyla příliš vstřícná k mezioborovému propojování. Učitelé hodně bazírovali na předmětech a přijít o hodinu byla neuvěřitelná katastrofa, takže si to nikdo moc netroufnul. Občas nějaký projekt prošel, ale až po velkých diskusích a muselo to být v plánu, takže maximálně jednou za rok. V komunitní škole to zase byl pravý opak, až přehnaná libovůle. Koho co napadlo, to se realizovalo, a rozvrh byl skoro jen kulisou. A tak jsem začal hledat zlatou střední cestu.

Našel jste?

Ano, hledám ji v životě ve všem. Šlo o kombinaci – být mnohem více venku, jezdit na exkurze, učit zážitkově, nechat děti vše si osahat, zažít v realitě, to mi vyhovuje. Ale zároveň vím, že nejen děti, ale i zaměstnanci potřebují řád. Zažil jsem totiž v této škole všechny tři role, byl jsem ředitel, učitel i rodič dětí, které tam chodily. A jako rodiči mi bylo nepříjemné, když jsem se dva dny předem dovídal o hurá akcích, i když byly smysluplné a pedagogicky podnětné, jako rodiče mě ale obtěžovaly logistikou a kvapnou přípravou vybavení. A tak jsem z pozice vedení nastavoval řád, systém a pravidelnost i v outdoorových akcích. S prvním stupněm to vůbec nebylo těžké, jednou za čtrnáct dní dlouhá středa s velkou svačinou, pláštěnkou a výjezdem. A týden předem se naplánovalo téma. Druhý stupeň už byl složitější, ale kompromisy se vždy najít daly. Někdy mi přišlo, že by nebylo špatné zavést zpátky zvonění jako další součást řádu, který dával učitelům klid a dětem předvídatelnost. Funkční řád pak snese i pravidelně zařazovanou nejasnost. (smích)

Jak mám tedy poznat dobrou školu? Soukromou i státní.

Přijít do školy a rozhlédnout se často nestačí. Navštěvuji teď školy v pozici vzdělavatele společnosti Fairtrade, jezdím po celé republice a musím říct, že jsem na žádnou špatnou školu nenarazil. Přitom všechny byly státní a viděl jsem v nich snahu dělat vše inovativně – pozemky, vaření, škála nápadů. Stačí dobrá ředitelka nebo ředitel, který vše podpoří, a daří se. Po zkušenostech, které mám, vidím jako klíč k úspěchu jasnou vizi. Škola musí dlouhodobě vědět, co chce a jak k tomu směřovat. Zejména ty alternativní v tom umějí být dost nečitelné. A taky bych se předem ptal žáků, absolventů, rodičů. O každé škole jde nějaká pověst. A pokud ne, tak to je spíš špatné znamení. 

A když už mám dobrou školu, osvícené vedení, motivované učitele, objeví se hydra, jak píšete ve svém skvělém románu.

Který je ale satirou. I když vše vychází z autentických zkušeností, které mi dokonce kolegové ředitelé po přečtení doplňovali o další úděsné či groteskní zážitky. Česká školní inspekce, která je předobrazem hydry, se prezentuje jako kontrola, co má za úkol zvyšovat kvalitu, jenže to často dělají neohrabaným způsobem, jdou přes čísla, tabulky a směrnice. Ale možná si nemůžou pomoct. Třeba by to rádi dělali jinak, ale mají předpisy. Jsou to všechno učitelé a já nevěřím tomu, že by někdo šel do branže s tím snem, že jednou přestane učit a začne na školách kontrolovat výkazy. Nevím, co by musel mít za poruchu. A přesto to inspektoři dělají. Jedna věc ale je to dělat a druhá pak, jakým způsobem vše vyhodnocovat a jak s danou školou následně komunikovat. A já se ve své kariéře setkal jak s lidským rozměrem, tak s marnou úředničinou, s vyplňováním nesmyslných dotazníků s čísly, která šla do statistik, z nichž ale nic nevyplynulo. V základu celého matrixu je systémová chyba. Jako ředitel jsem se na školeních setkával s odborníky, kteří nám radili, jak to či ono udělat, aby „na nás nemohla inspekce“. To je taky klíčové téma mého románu: spousta věcí se dělá ne proto, že mají smysl, ale protože to chce inspekce. A možná to ani nechce, jenom má takovou pověst, kterou občas nějaká sdílená historka potvrdí. Myslím, že by nebylo na škodu, kdyby ČŠI trochu zapracovala na svém PR, protože dělá spoustu užitečné práce, třeba důležité průzkumy, zasahuje v reálných krizových situacích, jenže ve výsledku je jejím veřejným obrazem cifršpiónský monolit s bizarními požadavky administrativního rázu. 

Jak se vám přihodila aktuální práce vedoucího vzdělávání a práce se školami pro Fairtrade Česko a Slovensko? Vím, že milujete cestování, souvisí to nějak?

Po odchodu z komunitní školy jsem se začal naplno věnovat našim čtyřem dětem. Moje žena totiž získala práci u krajanů v rumunském Banátu a po dvanácti letech doma se odjela profesně realizovat.  A já chtěl využívat jazyky a chvíli si odpočinout od učení. Doma byla hromada práce, měl jsem spoustu rozpracovaných projektů – dělal jsem všechno a nic pořádně. Takže jsem začal dotahovat. Konečně jsem přeložil své eseje do angličtiny, protože se chystá vydání Literárních monád v Americe, konečně také vyjde učebnice češtiny, kterou jste zmiňovala. Během covidu jsem na zahradě vybudoval chatku, jezero a železnici. A časem jsem se na malý úvazek upsal právě ve Fairtrade, kde mě přitahuje lidskoprávní a ekologický rozměr práce. Většinu lze dělat z domu, takže zvládám i děti. 

Jste vystudovaný bohemista. Máte nějaký návod, jak zařídit, aby se mluvnice pro děti nestala nejotravnějším předmětem?

Asi mám. Na gymnáziu jsem dostával deseti-, jedenáctiletý potěr, z nějž skoro nikdo neměl rád češtinu. Do roka ji měli rádi všichni, takže to jde, ale musí v tom být výzva pro jejich intelekt, a to fakt nejsou pravopisná cvičení. Vždy jsem hojně využíval multidisciplinární přesahy, jednou mi třeba řekl maturant, že z dějepisu se toho nejvíc dozvěděl na mých hodinách češtiny. Učitel by měl být taky trochu bavič, dávat látku do příběhů, vytvářet srozumitelné paralely. A brát vážně samotné žáky, vždycky mě zajímalo, co je baví. Začínali jsme vždycky aktualitami, které si nosili sami, a tato úvodní volná disciplína často určovala ráz celé hodiny. Jednou mi na hospitaci přišla paní zástupkyně a jedna žákyně zrovna přinesla téma japonské kultury. Trochu jsem se vyděsil, protože to bylo úplně off topic, ale nakonec to byla bezva hodina, kde jsme otevřeli spoustu bran. Ukázali jsme si japonské znaky a přepisovali svá jména do katakany. Ta hodina neměla ani minutu hluchého místa, bezvýhradně všichni se zapojili, paní zástupkyně byla nadšená. Při shrnutí se jen zeptala, zda jsem měl nějaký plán. Odpověděl jsem: „Měl, ale děti ho změnily.“ To jsou pak hodiny, ze kterých odcházíte s větší energií, než jste do nich vstupovali. Jsem jeden z mála učitelů a jediný zaměstnanec ve Fairtrade, který nepije kafe. Pracuju tak, aby se mi vložená síla vrátila i s úroky. 

Takže základ je najít propojení s reálným životem?

To je alfa a omega. Dětem nevadí, když je téma těžké a z počátku ho třeba nezvládají. Ale musí v tom vidět smysl a znát cíl, kterého chtějí dosáhnout. U větných rozborů nic takového nenajdete. Umět jednou rozebrat větu jako pan učitel? O tom žádné normální dítě nesní, akorát ryje do lavice: Ještě 43 minut. A zrovna touhle látkou ve školách ztrácíme dva roky! Reálně to není vůbec k ničemu, jenom na dvacet procent jednotného přijímačkového testu. Dokonce ani na vysokou to není potřeba, tam jsme to probírali od podmětu a přísudku celé znovu.

Baví mě váš web. Vtipný životopis, spousta vašich básní a písní. Skvělá je ta o nekvalifikovaném učiteli. Pochopila jsem správně, že nemáte pedagogické minimum?

Píseň byla reakcí na zákon, který přikazoval kvalifikaci. Já už v té době měl spoustu let praxe, vedení mě vnímalo jako hodnotného pedagoga a nic mě nemotivovalo jít studovat. Zvlášť po předchozích zkušenostech z vysoké školy. Když pak zákon vešel v platnost, měl ředitel gymnázia povinnost nechat mě zaměstnaného jen do té doby, než za mě najde adekvátní náhradu. Inzerát pak skutečně zveřejnil, ale požadavky na mou náhradu popsal tak, aby byly téměř nesplnitelné. Byla to až parodie na výběrové řízení a zároveň velká odvaha. Tuhle scénu najdete i v Řediteli a hydře, pochopitelně dotaženou ad absurdum.

Předpokládám, že vaše aktuální působení není cílový stav. Jak to vidíte s prací dál?

Nedávno jsem se zúčastnil konkurzu na ředitele regionálního gymnázia. Byl jsem uznán způsobilým, ale ne na prvním místě. Vyhrála kolegyně, která na gymnáziu přímo působí…

… a nechte mě hádat. Ideální ředitel se totiž na škole už narodí, pak tam studuje, pak tam celý život učí a nakonec se stane ředitelem. Je sice už v naprosté profesní slepotě, ale to nevadí. 

To jste řekla vy. Ale faktem je, že jde o okresní gymnázium bez jakékoli pověsti. Místní děti, které mají nějaké ambice, si ho volí nanejvýš jako druhou možnost. A to je škoda. Není zapojené v žádných evropských projektech, teprve letos zavedli tříděný odpad ve třídách a ještě si to děti musí vynášet samy. Získat škole renomé, které si zaslouží, to byla moje vize. Konkurzní komise se mě ptala, proč se se svými zkušenostmi hlásím na takové provinční gymnázium. Tak jsem jim vysvětloval, že přijít na vyhlášenou instituci a usadit se do velkého křesla mi nepřijde moc zajímavé. Naopak, tohle by byla výzva. Znáte ten příběh o dvou agentech, které Baťa poslal do Afriky prozkoumat trh? Jeden se vrátil a referoval: „Šéfe, tam nic neprodáme, tam nikdo boty nenosí!“ A druhý říkal nadšeně: „Šéfe, výborná příležitost, tam ještě nikdo nemá boty!“ Tak já jsem ten druhý typ.

A rázem jste se stal podezřelým.

V komisi byla i zástupkyně pedagogů a ta se mě ptala, jak bych tyto své reformní myšlenky chtěl prosadit, když oni jsou na škole všichni konzervativní. Neradostné přiznání. Tak to je příklad toho, co moje budoucnost není. (smích) Ale představuju si, že jdu na větší školu, klidně státní. A v rámci systému, který je sice funkční, ale potřebuje promazat, zafunguju jako mazivo.

Foto na webu: Jakub Moravec

Foto v tištěné verzi časopisu: Tereza Čechová, Petr Zewlakk Vrabec a Barbora Grygarová