Posunout svět k lepšímu

Vzpomínám si, jak jsem se jako dítě ptávala: „Proč jsem se narodila? Proč mají lidi děti? Proč je něco, a ne nic?“ Odpovědi mě však neuspokojovaly. Ne že by mě dospělí prvoplánově odbývali. Spíš mi z jejich reakcí tak nějak mezi řádky vyplývalo, že nad tím asi moc nepřemýšlejí a vlastně je takové otázky trochu otravují. Překvapovalo mě, že je možné se takto zásadními záležitostmi nezabývat.

Období, kdy se mi opakovaně vracela otázka smyslu života, se prolínalo s obdobím úvah o smrti, i když jsem si to nespojovala. Proč musíme všichni umřít? A musíme opravdu? Co by se mnou bylo, kdyby umřeli rodiče? Kdy umřu já? Jaké to bude? A bude svět existovat, když ho nebudu vnímat? Co když ostatní lidé jenom vypadají, že vnímají? Ranec těchto úvah mi někdy na prvním stupni základní školy pomohla uzavřít jednoduchá logická úvaha: to, že jsem se mezi tolika jinými já jediná narodila jako já, která se cítím a vnímám, je vlastně zázrak. No, ale ten zázrak se stal! A když se stal jednou, proč by se nemohl stát znova? A tím se mi zjevil i smysl života: pomůžu svému budoucímu já! Budu se pro něj snažit udělat svět lepším.

Myslím, že mi to dodalo hodně sil snášet reálná i domnělá příkoří: trápím se, ale můžu se snažit, aby mé budoucí já mělo hezčí život. Můžu na tom pracovat a můžu o tom taky snít a těšit se.

Láska k životu

Následovalo období přemítání nad variantami budoucího já. Co když se narodím jako nějaký chudák? Jako kluk? Nebo třeba žába?! Brrr, to bych nechtěla! Taky bych se mohla narodit jako kočka, to by celkem šlo. Nebo vrabeček? Žirafa! V Africe na savaně! Některá zvířata byla fajn, ale přece jen mým snovým fantaziím vévodila princezna: krásná a bohatá, milovaná a obdivovaná, která nic nemusí a všechno může. Později mi došlo, že by to tak růžové nebylo, že bych toho taky asi spoustu musela a vyběhnout ráno jen tak ven, lozit po stromech a válet sudy po louce by nejspíš nešlo. Raději být někým obyčejnějším, klidně zvířetem. Představovala jsem si, jaké by to bylo, být kůň, pes nebo třeba sojka. Vyloženě fyzicky jsem v těch úvahách cítila, jak se mi ruce protahují v nohy a já po čtyřech běžím po stráni. Anebo se mi paže proměňují v křídla, nohy se odrazí od větve, mávnu křídly, kolem mé tváře porostlé peřím sviští vzduch a už se nesu nad korunami stromů.

Budu zvěrolékařkou, psala jsem, když jsme měli v první třídě za úkol uvést, čím chceme být. Budu pást ovce v Tatrách, psala jsem ve čtvrté.

Na střední se to proměnilo: s chápáním globálnějších problémů mi přišlo, že chci víc pomáhat zvířatům volně žijícím a že nejlíp pomůžu ochranou jejich životního prostředí, pokud možno celých ekosystémů. A tak jsem se ocitla na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, obor biologie, posléze zaměření ekologie. Vedle touhy pomáhat mě vedla i touha poznat blíže předmět svého zájmu a lásky: zvířata a vlastně všechno živé, život jako takový.

Chtěla jsem více proniknout do toho zázraku. Porozumět jevům a zákonitostem živoucího od fyziologie přes evoluci až po ekologii a etologii. Představa, jak chci svého poznání využít pro posun světa k lepšímu, byla méně konkrétní, ale ta touha tam stále byla, dokonce intenzivnější než dřív. 

Ochránit planetu

Poznávání živého však šlo ruku v ruce s poznáváním destrukce přírody působením člověka. Odlesňování, znečišťování, lov vzácných druhů, ničení celých ekosystémů, globální oteplování. Musím tomu zabránit!

Pár let po dvacítce jsem poprvé letěla letadlem. S tváří nalepenou na okénku jsem fascinovaně hleděla pod sebe. Země se mi zjevila ve své kulatosti a zranitelnosti. Jak se náš stroj posouval oblohou, pod námi se sunula města, pole, lesy. Rozpínající se aglomerace, příroda prořízlá silnicemi a železnicemi, obří lodě křižující oceán. Najednou mi ta naše planeta připadala tak malá! Tak křehká! Tak svázaná a přetvářená lidmi! Zaplavily mě mateřské pocity vůči Zemi. Matička Země? Cítila jsem to opačně: to Země je dítě, které musím chránit. Toužila jsem vyřešit globální problémy a dlouze jsem přemýšlela, kudy na to. Má touha změnit svět se přetavila v jakýsi spasitelský komplex. 

Potřeba ochránit přírodu mi v té době přinášela spoustu bolesti. Jak je možné, že sypeme na pole tolik jedů? Cožpak to běžným lidem nevadí? To nechápou, že devastací půdy si podřezáváme větev, na které sedíme? Opravdu se chce většina populace cpát levným masem a nevidět utrpení zvířat ve velkochovech? Opravdu většinu lidí netrápí kácení v Amazonii a mizející druhy? Když jsem své bližní konfrontovala s tím, co my lidé přírodě děláme, setkávala jsem se s reakcemi, jež mě zraňovaly a které jsem nechápala. Lidé problém většinou banalizovali, a když jsem se doptávala víc, přecházeli do agrese. 

Až studium psychologie a obranných mechanismů ega mi osvětlilo a zarámovalo, s čím jsem se setkávala: osoby, jichž jsem se dotazovala, nechtěly primárně ubližovat zvířatům, půdě ani příštím generacím. Zároveň ale chtěly levné potraviny bez výčitek. Pomohlo jim vytěsnění a popření. Když jsem jim toto jejich nastavení narušila, pohotově sáhli po jiném obranném mechanismu: agresi. Chtěla jsem po nich víc, než byli ochotni snést.

Pochopila jsem, že cesta k ochraně přírody vede přes lidi. Dokud lidé nepochopí a nebudou ochotni přírodu chránit, budou ji ničit. Což je průšvih, protože to naše biosféra nemůže unést. Jsme příliš početní, příliš chtiví a příliš mocní. Zbývá doufat, že jsme také dostatečně láskyplní a že můžeme být dostatečně moudří. To je třeba podpořit. Umožnit lidem nahlédnout a unést, co vidí.

Ve víru událostí

Následovaly roky studia psychologie, roky psychoterapeutického výcviku, osobního zrání, životních těžkostí i radostí. Roky manželství a mateřství. Posunul se smysl mého života? Několikaleté období, kdy prakticky veškerou mou energii a péči potřebovaly děti, mě vyvedlo z představy, že bych snad mohla spasit svět. Přijala jsem, že posun světa k lepšímu, který se mi může podařit, je z globálního hlediska velmi, velmi malý. Přesto věřím, že má smysl.

Boj s investory a politiky v oblasti ochrany přírody jsem se rozhodla ponechat jiným, v tomto ohledu schopnějším a odolnějším osobnostem. Mě by to ničilo. Pukla bych bezmocným hněvem, upadla v zoufalství. Ekologická hnutí podporuji názorově a finančně, nikoli však významnější aktivní účastí.

Psychoterapeutická profese je pro mě mnohem optimističtější. Vnímám, že lidé, kteří za mnou do terapie docházejí, jsou v jádru dobří. I když někdy dělají nehezké věci. Matky se mi svěřují, jak byly ošklivé na své děti, muži na ženy, ženy na muže, šéf ublížil zaměstnanci, zaměstnanec podvedl šéfa… Poslouchám o lžích, o závisti a žárlivosti, o nevěrách, o touze po pomstě. Přesto vnímám, že lidská podstata je spíše dobrá. Slyším o lítosti a pochybách svých klientů, o jejich touze být jiný a jiná, lepší. Někdy jsou to těžké boje. Těší mě, že v nich mohu být nápomocná.

S ohlédnutím musím říct, že na hluboké úvahy o smyslu života nemám už řadu let čas. Život mě strhl do svého víru. Teď je potřeba tohle a teď zas tamto. Vlastně jsem si na úvahy o smyslu vzpomněla, až když se mé děti začaly ptát: „Maminko, proč jsme tady na světě? Proč jsem se narodil já jako já, a ne jako někdo jiný? Co bude, až já nebudu? Existuje Bůh?“ Ožila jsem, naslouchala, doptávala se. Přišlo mi tak krásné, jak uvažují! Jak si to hledají. Teď dospívají, poznávají své schopnosti, rovnají si svůj žebříček hodnot a pomalu se začínají rozhlížet po svém místě na světě. Každé je jiné, každé to má trochu jinak, všechny hezky. Jsem zvědavá a těším se, jak se budou vyvíjet dál, jaký smysl svému životu budou chtít dát.

Na rozdíl od mládí vím, že svět nespasím. Že můj podíl bude v globálním měřítku malinký, okem z vesmíru nejspíš neviditelný. Nicméně smysl svého života vnímám vlastně stále stejně – tak, jak jsem si ho našla v dětství: posouvat svět lepším směrem. Rozdíl je v tom, že tu představu už nepodkládám potřebou návratu vlastního já. Tuším, že k němu nedojde. Budou tu však jiní. Ze srdce jim přeji svět co nejhezčí, nejčistší a nejláskyplnější.