Generace sněhových vloček

Co bylo podnětem k napsání knihy Pomoc dětské duši? V úvodu naznačujete, že nešlo jen o profesionální zájem, ale důvody byly i hluboce osobní…  

Sešlo se víc faktorů. Do psychiatrické ordinace, kde pracuji, začaly proudit telefonáty se žádostí o přijetí adolescentů a mladých dospělých do psychiatrické péče. Podobné zprávy o nárůstu této problematiky jsem poslouchala i od kolegů, které superviduji. A do toho se zhoršil zdravotní stav mého vlastního dítěte.

V knize přiznáváte své rodičovské selhání. Umožnila vám tato zkušenost nahlédnout do potíží dnešních dětí a rodičů hlouběji?

Domnívám se, že ano. Jako psychiatr vidíte pacienta obvykle jednou za měsíc až dva, a to na krátkou kontrolní návštěvu, pokud je jeho stav stabilizovaný, jako psychoterapeut na hodinu týdně. Jako rodič jste v kontaktu s dítětem a jeho problémy neustále. Musela jsem vyhledat odbornou pomoc pro dítě a sama se vrátit do terapie, abych mohla dál pracovat. Neustále jste v nejistotě, jestli se mu něco neděje. Nevíte, do jaké míry máte zasahovat nebo ne. Nakolik dát dítěti důvěru a kompetenci, když vám samo ukazuje, že se se svým stavem nedokáže vyrovnat, a to ani s vaší pomocí a ani s pomocí psychologa a psychiatra. Chování některých zdravotníků i ke mně jako k rodiči bylo tristní, ale naštěstí šlo o výjimky. Bez osobního zážitku bych si tohle jen z pozice profesionála nikdy do hloubky nepředstavila, neprožila a neuvědomila.